„Ta normalizace na fakultě začala poměrně pozdě. Přece jen tam byla dost vypjatá situace a nedařilo se ji moc normalizovat. Takže přistoupili k tomu, že se rozpustila stranická organizace, a bylo řečeno, že se založí nová organizace strany, a kdo bude chtít, tak se může přihlásit. No samozřejmě to byla dost vážná situace a na filologických oborech jsme měli pocit, že asi polovina lidí se odmítla přihlásit znovu. Trochu jsme si z toho dělali legraci, že to bude demokracie jako řemen, když se to tímhle způsobem řeší, ale nakonec se ustavila organizace a soudruzi to vzali do svých rukou. A začalo se postupně rozlišovat, kdo na fakultě může zůstat, kdo bude dělat kariéru, kdo může zůstat, ale nebude dělat kariéru, to znamená, že nebude moci obhajovat kandidátské práce nebo habilitovat, a pak ti ostatní, ti musejí odejít.“
„Problém byl v tom, že to bylo naprosto neuvěřitelné šikanování v tom smyslu, že jsem nesměla přednášet a vést semináře, ale mohla jsem učit cizince, ze začátku. Dokonce na letní škole. Protože to bylo o prázdninách a to se hodilo ostatním, aby měli prázdniny, ale pracovat o prázdninách, to byl vlastně trest. Tak to vedení katedry bralo. A vypracovávaly se různé posudky, já jsem byla taky nemocná, bylo to dost složité. Já jsem dostala výpověď, ta byla ale podaná v době, kdy jsem byla nemocná, takže neplatila, pak jsem dostala druhou výpověď, kterou jsem napadla u soudu, měla jsem výborného advokáta, takže fakulta to musela vzít zpátky, i když se odvolávala až k městskému soudu, ale ten rozhodl, že ta výpověď byla neplatná.“
„Už v sedmdesátých letech se scházel takzvaný Sklerokruh. To byl takový volný seminář, jehož hlavní osobou byl Miroslav Červenka a organizátorem Jaroslav Kolár, který tak už publikoval i seznam těch témat, která jsme tam probírali. Byl to seminář, který se konal jednou za měsíc, v bytech, v různých bytech. Vždycky se stanovilo, kdo příště bude hostit ten seminář, a byla to taková interdisciplinární záležitost.“
Květuše Sgallová se narodila 10. srpna 1929 v Kolíně do rodiny učitelky ručních prací a advokáta. V roce 1952 dokončila studium bohemistiky a literární vědy na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Pracovala tam jako odborná asistentka, její specializací byla mimo jiné versologie, věda týkající se zkoumání veršů. V době normalizace, kdy byli z fakulty odstraňováni odborníci a nahrazovali je lidé, kteří byli členy a funkcionáři komunistické strany, se stala obětí těchto čistek. Nejdříve jí bylo znemožněno přednášet a pracovat se studenty, poté dostala třikrát výpověď, pokaždé se jí však soudně ubránila. Nakonec byla donucena z fakulty odejít. Od roku 1975 pracovala jako knihovnice na Vysoké škole chemicko-technologické. Měla kontakty s lidmi, kteří dávali najevo nesouhlas s komunistickým režimem. Zapojila se do tajného vyučování mladých lidí, kteří z politických důvodů nebyli přijati na vysoké školy. Přednášela jim na tajných seminářích a večerní univerzitě bohemistiky, na jejímž chodu se mimo jiné podílel i Václav Havel.
