The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Šídlo (* 1972)

• narozen 21. října 1972 v Turnově, vyrůstal v Praze

• účastnil se demonstrace během Palachova týdne

• podepsal petici Několik vět

• v galerii svého strýce se setkával s lidmi z prostředí disentu

• 17. listopadu 1989 se zúčastnil setkání na Albertově a průvodu na Vyšehrad

• během sametové revoluce se stal jedním z hlavních aktérů studentské stávky na Gymnáziu Na Vítězné pláni

• vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy

• v roce 2022 žil v Praze a věnoval se žurnalistice

Moskva byla špinavá a rozmlácená

Jindřich Šídlo se narodil 21. října 1972 v Turnově, tedy ve městě, ve kterém od roku 1968 pobývala sovětská vojska. Vyrůstal ale v Praze a v rodném městě pobýval jen o prázdninách. „Bydleli jsme v bytě, který měl okna přímo na kasárny. Část města byla uzavřená, kolem kasáren jsme jezdili na kole na plavání, po ulici pořád pochodovali plukovníci a s nima ty jejich manželky, který používaly hrozný parfémy,“ vzpomíná.  Vojáci z města odešli v květnu 1990 a tento den se v Turnově slaví jako městský svátek.

Jindřich chodil na základní školu s rozšířenou výukou jazyků a poté pokračoval ve studiu na Gymnáziu Na Vítězné pláni. V roce 1988 jel se školou na výlet do Moskvy. „Jeli jsme tam dva dny vlakem a pak zase zpátky. Ekonomicky byli na kolenou, Moskva byla špinavá a rozmlácená, bylo to horší než Praha. Ruský děti si tady pak kupovaly džíny,“ říká pamětník. Během výletu se také seznámil se staršími spolužáky, se kterými byl o rok později aktivní během sametové revoluce. Už před ní se ale zajímal o politické dění.

Že ty zásahy byly mimořádně tvrdý, jsme se dozvídali postupně

Od roku 1986, tedy od svých čtrnácti let, poslouchal rozhlasovou stanici Hlas Ameriky, zajímala ho především americká hitparáda. Prostřednictvím svého strýce, akademického malíře Zdenka Hůly, se také setkával s lidmi z prostředí disentu. Ten se svým bratrem provozoval soukromou Galerii H v Kostelci nad Černými lesy. „Tam se pravidelně jezdilo, odehrávaly se tam společensko-kulturní akce, pravidelný setkání, vernisáže. Bylo to místo, kde jsem poprvé viděl Několik vět, v červnu 1989.“ A petici tam Jindřich Šídlo také podepsal.

V lednu 1989 šel na jednu z demonstrací během Palachova týdne. „Myslím, že to byl pátek, po škole jsme se tam šli podívat. Samozřejmě o tom nesměli vědět rodiče, protože by nám to zakázali, nám bylo šestnáct. Neviděl jsem přímo ten zásah na vlastní oči, protože jsme v okamžiku, kdy se tam policisti nebo esenbáci s těma bílejma štítama a bílejma přilbama […] začali blížit, tak jsme utekli. To, že ty zásahy byly mimořádně tvrdý a protizákonný, často úplně brutální, jsme se dozvídali postupně, jednak teda z rozhlasu a samozřejmě se o tom psalo i v těch Lidových novinách. Ale dozvěděli jsme se to třeba o tři týdny později,“ vypráví. Ve škole se také podílel na vydávání školního časopisu: „Vydali jsme asi dvě čísla školního časopisu. Měli jsme tam rozhovor s Bolkem Polívkou nebo třeba s Michaelem Kocábem. Nic se nám nestalo, protože to pak hned skončilo. Půjčovali si to spolužáci ve třídách.“

Na gymnáziu se děly scény, odmítali jsme jít dovnitř

Dne 17. listopadu 1989 se zúčastnil setkání na Albertově, s průvodem pak pokračoval na Vyšehrad, kde se odpojil. „Byl jsem tam se svou dívkou, která musela domů, protože jí měli volat rodiče, co byli diplomati v Kolumbii. Tak jsem s ní šel domů, abych ji doprovodil. Takže jsem nezažil ten zásah, nedošel jsem na Národní třídu. Pamatuju si ty autobusy plný policajtů nebo ten plakát, který zval: ‚Vezmi s sebou květinu,‘“ popisuje. Víkend nato ještě odehrál fotbalový zápas, a když se z něj vrátil domů, volali mu starší spolužáci s tím, že se sejdou v hospodě, kde se domluví, jak budou dále postupovat.

Jindřich Šídlo se nejdříve vydal do centra Prahy, aby zjistil, jaká je situace. „Přinesli jsme zprávy do hospody a rozhodli jsme se, že druhej den budeme stávkovat.“ V pondělí tak sice přišli ke škole, ale odmítali jít dovnitř. „Pak přišla od metra zástupkyně Martínková, […] která to tam tak jako držela pohromadě, a řekla: ‚Hele, a dovnitř, a tam si to řekneme.‘ No a my jsme teda šli dovnitř, ale řekli jsme, že se neučíme. A ty profesoři to vzali vážně.“ Ředitel školy se je ještě snažil zastrašit tím, že se nedostanou na žádné vysoké školy. „Vystoupila maminka jednoho spolužáka a řekla: ‚My jsme na naše děti pyšný a vy o nich už nikdy nebudete rozhodovat,‘“ vzpomíná na listopadové dění. Pamětník se stal stávkovým mluvčím, což je dodnes zaznamenané v archivu České televize, která k nim přijela natáčet.

V roce 1991 začal studovat žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Původně chtěl psát o hudbě, ale pak ho pohltila politika. „Chvíli jsem dělal v Českém deníku, pak si mě vytáhnul Respekt, kterej jsem obdivoval. Během měsíce jsem se chytnul a byl jsem tam devět let. Nejvíc jsem se věnoval problematice rasismu.“ Dnešní mladé generaci vzkazuje Jindřich Šídlo to, co říká i svým dětem – je dobré vědět, co se tehdy dělo, ale teď je to už na nich. V roce 2022 žil v Praze a věnoval se novinařině.