Jindřich Šídlo

* 1972

  • „Na Gymnáziu Na Vítězné pláni se děly dost úžasný scény, protože my jsme odmítali jít dovnitř. Ty profesoři, protože to byla taky ta generace našich rodičů, že jo, která z toho byla nervózní, nevěděla, co si z toho vzít, tak nás jako, abychom tam šli a neblbnuli. Pak přišla od metra zástupkyně Martínková. To byla taková zvláštní škola, to Gymnázium Na Vítězný pláni, tam vedle sebe studovaly děti prominentů komunistických. Já jsem měl ve třídě, mimochodem hrozně milou holku, byla hrozně fajn, Klára, což byla dcera jednoho z ministrů český vlády. A byly tam děti, který prostě měly rodiče, že jo, na vnitru a tak. A na druhou stranu tam studovaly i děti disidentů. S náma chodila do ročníku Tereza Machoninová, o rok níž chodila, jak se jmenovala, Mária Procházková, což byla dcera Ludvíka Vaculíka a Lenky Procházkové. Takže se to jako takhle zajímavě skládalo. A pak přišla tahleta zástupkyně ředitele, která to tam tak jako držela pohromadě. Na tý škole, mimochodem, třeba i učili lidi vyhozený po osmašedesátým z filozofický fakulty, a řekla: ‚Hele, a dovnitř, a tam si to řekneme.‘ No a my jsme teda šli dovnitř, ale řekli jsme, že se neučíme. A ty profesoři to vzali vážně. Takže se neučíme, nám odpadla písemka z ruštiny, z který jsme měli trochu obavy, i když já ne, já jsem rusky, protože maminka je ruštinářka, tak já jsem rusky uměl vždycky dobře, tehdy. A prostě jsme řekli, že se neučíme, že stávkujeme a že to je na protest proti tomu zásahu proti studentům.“

  • „Jasně, já jsem nebyl napaden, já jsem se tam objevil jenom jednou. Teď nevím, jestli to byla středa, nebo pátek, jeden z těch dní, kdy ty zásahy byly velmi ostrý. My jsme tam šli, myslím, že to byl pátek, po škole se tam podívat. Samozřejmě o tom nesměli vědět rodiče, protože by nám to zakázali, nám bylo šestnáct, že jo. A já jsem neviděl přímo ten zásah na vlastní oči, protože jsme v okamžiku, kdy se tam ty policisti nebo esenbáci s těma bílejma štítama a bílejma přilbama, říkalo se jim šmoulové, mimochodem, podle tehdy velmi populárního seriálu v Československý televizi, kdy se jako začali blížit, tak my jsme utekli. To, že ty zásahy byly mimořádně tvrdý a protizákonný, často úplně brutální, jsme se dozvídali postupně, jednak teda z těch rozhlasů a samozřejmě se o tom psalo i v těch Lidových novinách. Ale dozvěděli jsme se to třeba o tři týdny později.“

  • „A váš strýc měl galerii. Byl jste na nějaké kulturní akci nebo vzpomínáte si na nějakou?“ – „Jasně, jasně. To byl nebo to je manžel maminčiny sestry Zdenek Hůla, akademický sochař. Mimochodem třeba autor památníku v Letech u Písku, jako velmi významná postava. A oni měli s bratrem první a jedinou soukromou galerii v Česku. Galerii H v Kostelci nad Černými lesy. Takže já si z toho konce... tam se pravidelně jezdilo, protože se tam odehrávaly takový společensko-kulturní akce, pravidelný setkání, vernisáže. Bylo to místo, kde já jsem poprvé viděl Několik vět, v červnu 1989. Mimochodem, ty akce se tam odehrávají dodnes, i když ta galerie vlastně už jako není, nebo není v té podobě, v který byla. Tak svýho času to bylo velmi významný místo výtvarného umění a řekl bych i společenskýho života. Já si pamatuju, já jsem tam byl třeba na Vánoce 1989, a to tam zrovna byl francouzský velvyslanec na návštěvě.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.11.2022

    (audio)
    duration: 52:38
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Rozhodli jsme se, že budeme stávkovat

Jindřich Šídlo jako student a mluvčí Gymnázia Na Vítězné pláni, listopad 1989
Jindřich Šídlo jako student a mluvčí Gymnázia Na Vítězné pláni, listopad 1989
photo: Záznam z ČST

Jindřich Šídlo se narodil 21. října 1972 v Turnově, vyrůstal ale v Praze. Navštěvoval základní školu s rozšířenou výukou jazyků, poté pokračoval na Gymnáziu Na Vítězné pláni. Od čtrnácti let poslouchal rozhlasovou stanici Hlas Ameriky. V lednu 1989 se zúčastnil demonstrace během Palachova týdne a v létě podepsal petici Několik vět. Pravidelně také navštěvoval Galerii H v Kostelci nad Černými lesy, kterou provozoval jeho strýc, akademický malíř Zdenek Hůla. Ta byla centrem nejen kulturního, ale také společenského dění. Dne 17. listopadu se zúčastnil setkání na Albertově a s průvodem pokračoval na Vyšehrad, kde se odpojil. Následně se se spolužáky z gymnázia rozhodl zapojit do studentské stávky, odmítali vstoupit do budovy školy a učit se. Také se stal stávkovým mluvčím. V devadesátých letech vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a pracoval v časopise Respekt, kde se věnoval zejména problematice rasismu. V roce 2022 žil v Praze a věnoval se žurnalistice.