Jan Sigmund

"Je zajímavé, že… pokud si pamatuju, my jsme nikdy nediskutovali – Němci jó, nebo ne. Prostě my jsme považovali to, co děláme, za naši povinnost, my jsme doufali, že, když jsem narukoval v roce ’41 nebo ’42, do letectva, to jsme mysleli, no, ta válka, to bude jenom jeden rok. No, ale potom to trvalo ještě mnohem dýl. O tom nebyla pochyba, my jsme věděli, že to vyhrajeme, jenom jsme nevěděli, kdo z nás to přežije a jak dlouho to bude trvat. No, kromě toho jsme věděli všechno."

"No, to je celkem jednoduchý. V anglických školách máte tzv. kadetky, kde máte vojenskou předvýchovu, takže ta normální disciplína užívání pušky a takový věci, to mně bylo všechno známý. Ale potom, když mně bylo 18, tak jsem byl pozván, abych se zúčastnil v české armádě, tak jsem byl v české armádě ve Velké Británii a asi myslím tak devět měsíců a potom jsem požádal o přeložení k letectvu, které pracovalo tehdy v rámci anglického britského letectva Royal Air Force. To byla 312. peruť, to byla stíhací peruť, která pracovala v souladu s 310. perutí, taky československou, a 313, takže jsme měli, jak tomu Angličané říkali wing, to bych jako řekl pluk, letecký pluk. A to byly tři jednotky, celkem 36 letadel typu Spitfire každá jednotka."

"Spitfire byl velmi dobrý letoun, který měl velmi dlouhou kariéru. Němci potom přišli s ,fokoušem‘, to byla 190, ten byl rychlejší než spitfire. Potom, jak to přišlo, tak Angličani odpověděli a měli nový typ spitfiru s lepším motorem, no prostě bylo to potom zase na úrovni. Nebylo lehký, řekněme, dostat se na některý ty součásti, to bylo prostě obtížné. Ale jinak údržba, my jsme měli velmi podrobné pokyny od továrny Rolce Royce, kteří pracovali a vždycky oni sbírali všecky události, kde něco nefungovalo a hned na to šli, proč atd., takže to vykurýrovali a takže my jsme neměli žádné potíže s tím letadlem a ty motory byly výborný."

"Pak byl komunistickej puč. Já jsem se odebral zrovna znova do Anglie, poněvadž jako bývalý zahraniční voják z Anglie jsem nebyl to, prostě ty procenta byla proti. Můj dojem je, že ti komunisté, myslím, řekli: ,No to je, poslyš, s tím budou potíže, tak ho pusť, jo.‘ A takže neměl jsem potíže, ne, dostal jsem vízum a dostal jsem se potom nazpátek do Anglie."

"No, podívejte se, já jsem sloužil napřed u české armády u pěší výcvikové roty a tam to bylo zajímavý. Tam byl de facto první předvojenský výcvik. No, mně to nedělalo žádný potíže, protože já jsem byl v Anglii ve škole a já jsem už ten předvojenský výcvik prodělal ve škole jako šestnáctiletý, takže já jsem to už většinou znal. Ale hodně lidí, těch nováčků, kteří narukovali se mnou, ti opravdu začli, řekněme, od číslo 1 a museli se všechno učit. No, u 312. to byla, naše tři perutě, co byly u stíhačů, to byly velmi zajímavé jednotky, poněvadž to nebyla žádná ta, znáte slovo ,buzerace‘, jo, na vojně, to neexistovalo, poněvadž každý měl svůj úkol, každý měl svoji úlohu a prostě bylo to velmi, velmi rozdílné od, bych řekl, jak se dělá vojna za míru. Ale bylo to velmi dobré."

"To záleželo na tom, kde jsme byli. Někdy jsme byli v takovém zapadákově, že opravdu jsme se nikam nemohli dostat. No ale zase byly místní hospody, to jsme brzo našli, když jsme byli převedení na novou základnu a brzy jsme se tam setkali. A abych řekl, Angličané byli pro nás, byli velmi, velmi přízniví. My jsme museli nosit ty nárameníky Czechoslovakia na našich uniformách, ale přesto jsme podléhali úplně na 100 % anglickým zákonům. Takže my jsme byli to samé jako ti ostatní Angličané, já nevím, jestli si to naši lidi uvědomují, ale to byla smlouva, náš generál to podepsal a myslím, že to bylo správný. My jsme nemohli pracovat mimo takové technické organizace, jako je údržba motorů, museli jsme dělat to, co dělají oni. Angličané, to je zajímavej národ, víte? Oni jsou takoví, řekl bych, zapadlí vlastenci, ale co se týče cizinců, oni nás vždycky vítali a často se stalo, že jsem se procházel někde v nějakým malým městečku a najednou přijde nějakej Anglán a řekne: ,Pojdte k nám na čaj.‘ Tak tím způsobem jsme se setkávali. Angličané mají velmi dobrý vztah, oni ví, jak jednat s lidmi, kteří nejsou Angličani, oni v tom mají zkušenosti."

"No, to bylo zajímavý, protože když se někdo nevrátil, vždycky byl úkol několika jeho kamarádů to všechno, bych řekl, ty jeho tělesné pozůstatky po něm zapakovat. A potom, domnívám se, že to ty rodiny dostaly po válce. Pro ně to bylo asi smutné dozvědět se, že jejich syn zahynul někde nad Kanálem, možná ani nemá hrob, někdy má hrob v Anglii, ale to je pro ně smutná příležitost."

"Vztahy k našim důstojníkům byly snad jiné než Angličané ke svým důstojníkům. My jsme znali všechny naše piloty skoro i křestním jménem a oni zas znali nás, oni věděli, že jejich život závisí na tom, jak se staráme o ty jejich motory. Takže ten vztah byl dobrý."