Miroslav Šik

„Maminka, která proplakala prvních patnáct dvacet let. Která nejvíc z nás vlastně... v tý rodině nejvíc ztratila maminka. Protože byla vlastně holka, co... ročník dvacet čtyři, takže vona je totálně nasazená. Jako Položidovka byla jako první na gymnáziu, co ji vyhoděj. Byla jako první, co byla nasazená do nějaký fabriky tady v Praze. Takže pro ni byla vlastně... rok šedesát osm pro maminku znamenal možnost dodělat si vysokou školu. Jo. To tehdy se nabízelo tý generaci, co nemohla dodělat. To byl její sen. Že si dodělá, že se stane, že si udělá vysokoškolskej titul. Už to nebude jenom ta, ta politická škola tam, co, vona maminka má tu komunistickou, marxistickou školu, ale to, to je vysoká škola politická, ale to samozřejmě pro ni neplatilo už. No, a najednou jde do emigrace a v emigraci už zůstane celej život jenom Frau professor Šik. To je ten způsob, jak v tý době žena vždycky má jako ten titul toho muže, což pro ni bylo úplně absurdní. Je doma, v domácnosti, vlastně vaří. Maminka nikdy nevařila tady v Čechách, skoro nikdy. Byla to taková, jako, ta holka, co chtěla bejt emancipovaná a co v těch Čechách šlo. Samozřejmě nosila nákupy, protože tatínek byl ještě úplně normální macho, to znamená nedělal vůbec nic a nic neuměl. Zato maminka vlastně měla dvě práce. A ještě výchovu, třetí. Ale přesto měla v hlavě furt ten velkej sen tý emancipace. No, a najednou je v emigraci. Má dost peněz, může si koupit šaty, může si koupit věci. Ztratila všechny kamarádky, všechny holky zůstaly tady. No a ta nejvíc na to doplatí. Takže plakala celý léta, až skoro pokus o sebevraždu. No a tam najednou se maminka, jak začíná takový to, myslím, že se to nazývá klimakterium... prostě v tý době najednou maminka se otočí, všechno vzdá, všechno to, co bylo dřív, už odřízne. A když je rok osmdesát devět, tak maminka říká: ,Ale já se nemám kam vrátit. Já jsem tady doma.‘“

„No a akorát jsme se rozloučili a byla taková, jak to Jugoslávci vždycky dělaj, taková vždycky byla živá a prostě byla fantastická muzika a všechno, tancovalo se. Šli jsme spát. A asi jsme měli, za dva dny jsme měli odjíždět, už maminka, jak byla taková vždycky, tak začla už pomalinku balit. No a asi v jednu hodinu v noci najednou jsme byli vobklopený světlama, nám svítily do všech voken dovnitř. No a když někdo z našich vyšel ven, tak tam venku byla jugoslávská, nějaká rozvědka vojenská. A byl tam, přistála helikoptéra. No a nás okamžitě naložili, asi tak do dvou hodin jsme byli na nějakém letišti. A vodtamtuď jsme letěli do Puly. Tam jsme jeli lodí na takovej ostrov, kde žil Broz Tito. Tam, měl tam ty zvířata. Takže, toho dvaadvacátýho srpna my jsme někde na nějakým ostrově, kde křičej papoušci, jsou tam, byla tam žirafa, a byli tam prostě nějaký ty, ty predátoři. A nám říkaj, že nastala okupace. Že jsme hosté jugoslávský vlády. Že poletíme do Bělehradu, což se taky stalo, k večeru nás zase helikoptéra, letiště, letadlo... Letěli jsme do Bělehradu. A vezli nás takovejma, voni měli Jugoslávci takový gigantický, velikánský americký bouráky, automat. Jsem viděl poprvé auto s automatem. Jako automatický řazení. Což mě zajímalo nejvíc, protože realizovat, že jsme okupovaný... to vůbec jsme, to jsem, nikdo to... Jedinej, kterej vlastně to realizoval, byl tatínek. Ten taky jel sám separátně v autě, a už jak jsme se potom dozvěděli, už kontaktoval Jiřího Hájka, ministra zahraničí, kterej byl tam, a ještě nějaký dva jiný ministři tam byli v Jugoslávii, že udělaj takovou tu provizorní vládu. To znamená, dvaadvacátýho už vlastně v Bělehradě oni vytvářejí takovou jakoby provizorní vládu, kdy už vlastně ty lidi jsou zatčený v Praze a už jsou vlastně na cestě do Moskvy.“