Jiřina Šiklová

„Stojí jakákoli myšlenka za to, aby se kvůli ní nechal člověk zavřít?“ - „Ano, já myslím, že to stojí za to, i když řada lidí říká, že to za to nestojí. Já si pamatuji, že když mě pustili z vězení, přátelé předpokládali, že se neuživím, ale já umím šít. A tak mi přátelé poslali elektrický šicí stroj. Tehdy to tady byla novinka a musela jsem jít pro nějaké potvrzení. Nebudu jmenovat současnou advokátní kancelář toho dotyčného, ale on mi tehdy položil takovou otázku: 'Paní doktorko, stojí to za to, nechat se zavřít pro tento bůčkovej národ?' Uteklo deset let a tento dnes úspěšný advokát mi vlastně přišel poděkovat. Potkali jsme se, on mě poznal a děkoval mi. Do jisté míry se svým způsobem omlouval za tehdejší svoje řeči. A dokonce věděl, že mi tehdy umožňuje ten šicí stroj.“

„Myslím, že to mělo velký význam. Jan Kavan, když to dělal, obracel se na novináře, kdežto Vilém Prečan dostával přese mne texty těch knih, které venku vydávali. Například příspěvky pro Pavla Tigrida do Paříže. Představte si, že v té době vám najednou vyjde v Paříži číslo Svědectví Pavla Tigrida, který byl naší StB považován za nejhoršího belzebuba, a vyjde mu ve Svědectví celé pražské číslo, které je připraveno z textů jen a jen českých nebo slovenských autorů. To byla taková darda! Obrovsky to povzbudilo další lidi, že má cenu psát. Tisíce a možná statisíce lidí tedy četly texty, které byly takzvaně na indexu. Čili ti lidé žili. Bylo to povzbuzení jak pro autory, že má cenu psát, tak pro ty čtenáře nebo posluchače Svobodné Evropy. Protože jinak by si mysleli, že ti autoři neexistují, nebo že zemřeli. Mě se třeba sousedé kolem naší chalupy ptali, jak je možné, že se texty českých autorů žijících v republice vysílají ve Svobodné Evropě. Samozřejmě jsem jim nic nevysvětlovala, říkala jsem: 'No to víš, to je složitý.'“

„Začali otravovat v roce 1988, bylo to 28. října. A všichni lidé si před tím připravili věci a dali si je ke mně. Všechny jejich věci byly u mě, když toho 28. října dorazili ti dva hoši. Ráno, jak se to má dělat. Člověk je v noční košili, což je taková forma jejich práce – zastihnout člověka nepřipraveného. Ale zase vám to umožňuje, že se můžete legálně obléknout. Takže to z jejich strany není zase tak dobrá finta. Protože přece jen jsou to chlapi, že. Takže se jdete převléknout, oni vás sledují, ale přece jen ne důsledně. Já být na jejich místě, tak radši pošlu ženu, která by tu babu nepustila ani na chviličku ze zřetele.“ - „Našli ty věci?“ - „To hlavní nenašli. Byla to z mé strany finta nejbanálnější. Na stěně, kde bydlela moje maminka, visel závěs. Byly tam kliky a na nich visely ty tašky s texty určené k exportu. A dole nic nebylo. Když vidíte závěs u stěny, tak kopnete nohou zespodu, jestli tam něco není. A nic tam nebylo.“

„Tak to byli lidé, kteří dovedli držet hubu. A těch lidí bylo víc. Ženy neměly tendenci o tom tak často povídat. Promiňte, že to teď budu brát trochu z hlediska genderového, ale dovedla jsem si představit, že ten chlap, když bude vědět, jak konspirace probíhá, může chtít být zajímavý u nějaké milenky v posteli. A bude té berušce vyprávět, jak to není jednoduché, taková konspirace. A beruška už nebude mít důvod o tom neříkat druhé berušce. Takže já jsem měla pro spolupráci kritérium, že jsem raději vybírala ženy. Ale vůbec ne z důvodu nějakého genderového, ten pojem jsem tehdy ani neznala. Ale proto, že ty ženy věděly, že když něco takového dělají, tak nejsou tak atraktivní pro muže. Že ti chlapi jsou rádi hogo fogo a tak dále.“

„Když jsem přišla z té basy, tak mě překvapilo, že v tom nikdo nepokračoval. Oni ti lidé, co tu zbyli, a bylo jich dost, třeba nebyli schopní ani pořádně obnovit kontakty s Jiřím Pelikánem. Aby sem zásilky někudy chodily. Tak to pro mě bylo překvapující. To mě tak trochu zklamalo. Když jsem se tedy vrátila, tak se to znova obnovilo. Vilém Prečan vytvořil kontakt s Wolfgangem Scheurem, který bydlel tam, co je dnes myslím litevská ambasáda, a tam jsme se stýkali. On tam byl pořád hlídaný. Ale ti fízlové byli tak blbí, že když kolem deváté hodiny Scheurovi zhasli, tak oni taky odešli. Takže pro mě nebyl problém k němu zajít. Jeho manželka Brigita na mě už většinou koukala z okna a sledovala mě, otevřeli mi dveře, úplně beze slov, a tam mi předával věci, což bylo velice dobré. Ale nejenom pro mě, ale také zprávy a tak dále.“

„Někdy se stává, že lidé jsou nálepkováni. Například že Jiří Pelikán je bývalý komunista a lidé ho politicky až degradují. Jak tohle vidíte vy?“ - „Já jsem si nikdy nemyslela, že lidé jsou tak blbí, jak to v současnosti vidím. A tím myslím lidi, kteří by se mohli zajímat. Tohle nálepkování jsem považovala dříve za blbost a dneska taky, takže to je jenom kontinuum. Lidé nejsou schopni vůbec uvažovat a nechápou, že za prvé se člověk vyvíjí, za druhé, že člověk má určité fáze ve svém životě. Ten, kdo byl blbec a neměl žádný názor nikdy, tak si to zachová až do své smrti. To je logické. Nemusí nic měnit. Ten, kdo všechny šmahem odsuzuje, že jsou to všechno svině, ten taky nemusí nic měnit. Takže tímto nejsem ani zklamaná a není v tom nic neobvyklého. No a pokud já vím, tak Jiří Pelikán ty Listy vydával. Navazoval na to, že v roce 1968 byly zrušené Literární noviny, pak z toho byly Literární listy, když je podruhé zrušili, a pak z toho byly jenom Listy. A právě s těmi Listy pokračoval Jiří Pelikán v zahraničí.“

„Plnili všechny normy, jenom aby získali pozici. A pak se budou smát někomu, koho mlátili do huby, a ten tedy potom řekl, jak to je, a dal se jim do služeb? Není to z morálního hlediska vlastně hrubé a špatné?“

„Jeden z těch mužů, který se nabídl někomu, že bude dělat to, co já jsem dělala – to znamená, že se sejde s lidmi, kteří přijedou tím auťákem a přivezou ty věci, ten tedy byl předtím zavřený. To byla docela dobrá jeho legitimace. Řeklo se, že byl zavřený pro nějaký ukrajinský nebo rusínský nacionalismus, nevím co přesně. Lidi mi to potvrdili, že byl zavřený s tím a tím člověkem. Z toho jsem já nabyla dojmu, že ten člověk asi bude tu nabízenou službu dělat dobře, tedy s určitým přesvědčením.“

„O Češích se říká, že jsme vždycky drželi hubu a krok, jak za nacismu, tak za komunismu. Jak to vnímáte?“ - „Já si zase myslím, že to není pravda. Je to takové to klišé, které se opakuje. Vidím, jaká obrovská část kultury tady vznikla za takzvané normalizace, a podívejte se také na ten exil, který zde fungoval, v několika etapách. Nemyslím jen za nacismu, ale hned po roce 1945, po roce 1948, po roce 1968 a další po roce 1979, 1980. Tak vidíte, že se tady pořád něco dělo. Ta kultura se vyvíjela paralelně.“

„Samozřejmě při takovýchto věcech poznáte charaktery těch lidí. A ti lidé jsou zajímaví, protože zastávají nějaký názor. Co je asi nejhorší, jsou lidé, kteří jsou, jak já tomu říkám, jako rozmražené filé. Rozumíte, když si koupíte filé a rozmrazíte ho, tak je takové, no nevíte, jestli tak, nebo tak. S takovýmito lidmi jsem se tam určitě nesetkala, ani na jedné, ani na druhé straně, to buďte ujištěna.“