The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Sikora (* 1934)

• narozen 5. února 1934 v Českém Těšíně

• roku 1951 dostudoval hospodářskou školu a získal umístěnku v Třineckých železárnách

• odmítl se účastnit tryzny za Stalinovu smrt a byl na hodinu propuštěn

• od roku 1953 pracoval jako horník na šachtě Klement Gottwald v Horní Suché

• v lednu 1959 byl při odvodu k výkonu vojenské služby mystifikován a následně zatčen

• propuštěn byl v rámci Novotného amnestie roku 1960

• ihned se přestěhoval do Vrchlabí a následujícího roku se oženil s Květou

• roku 1966 získali družstevní byt v Českém Těšíně a Karel se stal poštovním doručovatelem

• roku 1973 se rozvedl s Květou a následně oženil s Hildou – stal se otčímem pěti dětí

• roku 1975 se narodil syn David a roku 1979 Karel

• od roku 1994 je v penzi

Karel se narodil roku 1934 jako čtvrtý syn manželů Sikorových. Jeho matka Marie Filipková se narodila ve Svibici, části Českého Těšína, která byla za první republiky kulturně polská, takže chodila do polské školy. Karlův otec Gustav Sikora se narodil 8. srpna 1888 v Kamienici u Bielska (Bílska) na území, které tehdy patřilo pod Prusko, takže chodil do školy německé.

„Zpočátku se všichni snášeli dobře, nehledě na to, kdo byl jaké školy. Naše území bylo Slezsko, obyvatelé Slezané a doma jsme mluvili slezským nářečím.“

V Českém Těšíně fungovaly za první republiky školy české, polské i německé a Karlův otec, veden multikulturní myšlenkou, nechal Gustava, nejstaršího Karlova bratra, zapsat do školy německé a druhorozeného Albína do školy české. Než došlo k rozhodování o lingvistickém směřování Otty a Karla, vpadli do Těšína Poláci a jako první rozbili křehkou trojstrannou rovnováhu.

Ostravica to granica

V říjnu 1938 zneužilo Polsko oslabení Československa po Mnichovu a Český Těšín přičlenilo k Těšínu polskému jako Cieszyn Zachodni. Zábor proběhl s krutostí především vůči neslezským, tzn. přistěhovaným Čechům.

Po jedenácti měsících se karta obrátila. Poláci utíkali před Němci. Některými obyvateli Českého Těšína byli Němci vnímaní jako osvoboditelé, mnozí Češi vyhnaní Poláky se mohli vrátit do svých domovů. A tak v Těšíně postupně vznikaly různé názorové tábory s ostrými lokty.

„Otcův záměr mít lingvisticky pestrou rodinu se ukázal jako chyba. Když se v Německu dostali k moci nacisté, situace v Českém Těšíně se začala zhoršovat. Nechápu, jak mohl Hitler zblbnout tak vyspělý a kulturní národ. Ani u nás v rodině to neklapalo, bratři se neměli rádi. ‚Německý‘ Gustav byl mírné povahy po mamince, ale ‚český‘ Albín byl divoký a do Gustava často doskakoval. Otec se tomu smál, staršímu říkal Hitler a mladšímu Beneš. Naše zbožná matka tím trpěla.“

Gustav se dobrovolně přihlásil do wehrmachtu, stal se poddůstojníkem u luftwaffe a zahynul v boji. Albín roku 1943 dostal povolávací rozkaz do organizace Reichsarbeitsdienst (Říšská pracovní služba), kam nenastoupil a byl do konce války vězněn.

Karlův otec měl německé občanství, byl železničář a díky svým pracovním vyjížďkám na Slovensko měl možnost vozit domů nedostatkové potraviny. Karlova matka se o ně dělila se svými dvěma sestrami, které měly za manžely Poláky. Také musela navštěvovat večerní kurzy němčiny.

Karlovi školu Jana Amose Komenského přejmenovali na Adolf Hitler Schule.

Mně se vojna vyhla, já jsem měl dětství hezké

Karlův třetí bratr se jmenoval Rudolf Otto. V úplném závěru války – na tři týdny – nuceně narukoval k wehrmachtu. Cestou z Říše zpět domů se na nádraží setkali se skupinou vězňů vracejících se z koncentračních táborů. Vězni na chlapce zaútočili, ale naštěstí zakročili pracovníci drah. Otto se domů vrátil těžce pobitý.

Karlovi jako nejmladšímu se válka v tomto směru vyhnula.

Albín věznění přežil a v závěsu fronty přibližující se k Tschechisch Teschenu se vracel k domovu. Na pár týdnů se ubytoval u otcových příbuzných v Kamienici u Bílska, dokonce byl jednou Rusy omylem – coby špion – zadržen, ale nakonec se zdárně vrátil domů.

„Po válce se otce ptali: ‚Jakou máte národnost?‘ Tatínek řekl: ‚Slezskou!‘ Oni řekli: ‚No jo, ale to nejde, to neuznáváme. Musíte si vybrat německou, polskou nebo českou.‘ A on furt tvrdil, že je Slezan, až nakonec… ‚Tak tam napište českou. Jsem české národnosti, ale v jádru Slezan.‘“

Karlovy nesnadné kroky k dospělosti

Po ukončení měšťanky Karel docházel do hospodářské školy v ulici Sokola Tůmy.

„Chtěli po mně, ať podepíšu přihlášku do ČSM (Československého svazu mládeže – pozn. ed.). Pan ředitel chtěl mít stoprocentní účast. Jediný z celé školy jsem to nepodepsal. Předseda ČSM mi vyhrožoval, že mě vyhodí ze školy. Obhajoval jsem se tím, že členství je dobrovolné a že jsem politicky neutrální. Nemohl jsem mu říct, že ani za války jsem nebyl v Hitlerjugend, aby se neurazil za to přirovnání.“

Školu nakonec ukončil, a dokonce dostal umístěnku do obchodního oddělení v Třineckých železárnách, kde bohužel setrval pouze dva roky, protože se z přesvědčení odmítl účastnit tryzny na zemřelého Stalina a byl na hodinu propuštěn.

Ani ostatní členy jeho rodiny režim nešetřil. První domovní prohlídka u Sikorových proběhla roku 1949 a bylo jim zabaveno mnoho kufrů, které obsahovaly především náboženské knihy. Albín byl pro své náboženské přesvědčení několikrát vězněn, celkem si za komunistického režimu odseděl 11 let.

Poválečné roky nebyly snadné ani pro Ottu. Jako bývalý – byť třítýdenní – voják německé armády neměl, stejně jako jeho kamarádi a vrstevníci možnost získat slušné zaměstnání. Nakonec se chlapci domluvili a po únorových událostech roku 1948 společně odešli do západního Německa. Když Otto po deseti letech poslal domů první pohlednici – nebyl si jist, zda by dřívějším kontaktováním rodiny někomu neublížil –, měli všichni velikou radost. Otto pak Československo pravidelně navštěvoval. Celý život strávil v Německu.

Karel nastoupil na šachtu Klement Gottwald v Horní Suché (okres Karviná) a jako brigádníkovi a nováčkovi mu byla přidělena náročná práce. Několikrát dostal pro chronický zápal průdušek u odvodu k výkonu vojenské služby odklad, ovšem během posledního byl mystifikován, v dobré víře nadále chodil na šachtu, ale v lednu 1959 byl zatčen.

Věznění

Po několika týdnech věznění v Ostravě byl souzen vojenským soudem v Olomouci. Karel do své obhajoby zahrnul i své náboženské přesvědčení, které mu brání vykonávat vojenskou službu, což mu na trestu příliš neulehčilo. Byl odsouzen k 20 měsícům nepodmíněně a trest si odpykával v pracovním táboře Libkovice u Duchcova. Práce zde byla těžká. Stravovací a zdravotní podmínky mizerné.

Naštěstí zde pro náboženské přesvědčení nebyl vězněn sám a s ostatními chlapci brzy vytvořili kroužek okolo duchovního Karla Carbla, který jim předčítal z evangelií, což jim dalo duševní sílu těžké podmínky vydržet.

Jejich setkávání se bohužel prozradilo, na Karla Carbla byla uvalena korekce a kluci byli rozesazeni do jiných táborů. Karel byl přemístěn do panelárny v Karviné, kde se výrazně zlepšil jeho zdravotní stav a v květnu 1960 ho propustili v rámci Novotného amnestie.

„Byl slunný den. Museli jsme podepsat, že nic z toho, co jsme viděli a slyšeli v pracovním táboře, nebudem nikomu říkat. To jsme rádi podepsali, protože nadosah byla svoboda a nádherný den. Jak jsem odcházel, estébáci mi řekli: ‚Však se zas brzy uvidíme!‘ Když jsem přišel domů, tatínek seděl na lavici, a říkal: ‚Tak co, už tě pustili?‘ A já jsem řekl: ‚Jo, tatínku, ale já se asi dlouho nezdržím, vyhrožovali mi.‘ A tak jsem sbalil kufr a odjel do Krkonoš. Konečnou zastávkou bylo Vrchlabí.“

Cítil jsem svěží horský vzduch

Karla zaměstnal závod Centrotex jako skladníka, ale za tři týdny musel být na základě kádrového posudku z Třineckých železáren propuštěn, protože nesměl vykonávat administrativní práci. Ihned se ho ujal elektrikář Karel Štefan, u nějž pak převíjel spálené elektromotory z krkonošských textilek deset let.

Vrchlabí zafungovalo jako úkryt také pro Karlova spoluvězně Janka Kuliga i s jeho rodinou. Trávili společně volný čas na zahrádce a připojila se k nim Karlova první žena Květa, se kterou se seznámil na poště a roku 1961 měli svatbu.

Hledali společné zázemí. Mladý pár by ovšem ve vysídleném Vrchlabí, kde se nové domy nestavěly, čekal na byt příliš dlouho, a tak si podali žádost v Českém Těšíně a opravdu se za tři roky – roku 1966 – stěhovali do krásného nového bytu.

Pošťákem v Českém Těšíně

Karel i jeho žena přijali práci na poště. Karel se stal doručovatelem na Žukov, okraj Českého Těšína. Práce ho bavila, nohy mu sloužily a s obyvateli Žukova brzy navázal velmi přátelské vztahy. Práce v úřadu Karlovi také přinesla velice zajímavé zážitky ze srpnových událostí roku 1968, kdy hladoví uchvatitelé pošty hltali darované svačiny spojovatelek. 

Změna prostředí bohužel nebyla blahodárná pro jeho manželství. Květa si roku 1973 namluvila milence, s nímž Karel přišel do mnohých sporů, které vrcholily ostrým konfliktem. Karel se následně s Květiným milencem Grygarem, ředitelem Restaurací a jídelen, soudil, ovšem tahal za kratší konec lana spravedlnosti, a tak se mu nikdy nedostalo odškodnění za napadení.

Se svou další ženou Hildou se seznámil přes inzerát.

„Vezl jsem známé do nemocnice v Havířově a dlouho jsem čekal. Četl jsem si noviny a v rubrice inzerátů našel noticku ‚Vdova s bytem hledá muže‘. Vypravil jsem se za ní a během našeho setkání k nám nakouknul nejprve jeden chlapec, pak další a další. Ptal jsem se: ‚Paní, kolik máte dětí? V inzerátu jste o žádných nepsala.‘ Bylo jich pět, chystal jsem se odejít a pak za námi přišla malá tříletá holčička, a tak jsem zůstal.“

Roku 1975 se jim narodil syn David a roku 1979 Karel. Žili spolu takřka třicet let.

Karel posledních pár let žije sám na chalupě v Komorní Lhotce (okres Frýdek-Místek), kde se cítí nejlépe, pečuje zde o zahradu a se všemi svými sedmi dětmi se často a rád stýká. Péči o svůj jídelníček a společenské vyžití přenechal Slezské diakonii, domovu pro seniory Sarepta, kde je velmi spokojen. Před dvěma lety prodělal silný zápal plic a od té doby se snaží vzpřímit ochablý organismus a podlomené zdraví. Nyní je již pradědečkem.

Z jednoho břehu Olše, z druhého Olza

Karel se cítí být Slezanem, což v sobě snoubí kousek Čecha, Poláka (ze kterého si ovšem bude jako „oficiální Čech“ vždy utahovat) i Němce. Je Slezanem, který žije ve městě, jehož hlavní ulice se nejdříve jmenovala Sachsenberg, po válce Stalinova, pak Revoluční a nyní Hlavní. Ve městě, jehož ulice korektně nesou bilingvní názvy, přestože jsou čeština Polákům i polština Čechům celkem srozumitelné.