Karel Sikora

„Bylo nás asi jedenáct nebo dvanáct kluků zavřených kvůli vojně. Brzy jsme se skamarádili. Všichni jsme byli nekuřáci, to bylo první poznávací znamení a byl tam také jeden starší člověk, kterému bylo přes padesát let. Nebyl zavřený za vojnu, ale za nějakou náboženskou činnost. Jmenoval se Karel Carbl. My mladí jsme se kolem něho po práci sdružovali. Carbl měl na cigaretových papírcích napsaná evangelia, na jednom Matouše, na druhém Marka, na třetím Lukáše, na čtvrtém Jana. Měl je schovaná v krabičkách od zápalek. Bylo to pro nás povzbuzení, on nám z evangelií předčítal. Nějaký čas se to dařilo, až nás jeden kriminálník udal. Carbla strčili do korekce a nás postupně rozvezli do jiných pracovních táborů. Ovšem Carbl na tom byl nejhůř. Korekce byla taková díra, kde se leželo na podlaze. Mohl dostávat pouze každý druhý den poloviční dávku jídla. Za těch třicet dní zhubnul o třicet kilo. Byl kost a kůže, tak tak že to přežil. Vězení je hodně o psychice. Když je člověk zavřený, tak nejhorší není špatné jídlo a těžká práce, ale pocit nesvobody. Že nikam nemůžete odejít. Vůbec se nemůžete hnout. Carbl mi hodně pomáhal, utěšoval nás. Když už jsem byl na svobodě a on též, jednou jsem ho navštívil, potěšili jsme se. Byli jsme mu strašně vděční.“

„Poslední léta před důchodem jsem dělal doručovatele. Líbilo se mi to, bo jsem pořád chodil, nohy jsem měl zdravé. S lidmi jsem se spřátelil. Někdy říkali: ‚Listonošku, co je nového?‘ – ‚Ještě jste nečetli noviny? Vyšla nová tisícovka.‘ – ‚Jak vypadá, jak vypadá?‘ – ‚Na rubu je Jiřina Švorcová se srpem v jeteli a na líci je Gustáv Husák s kladívkem v prdeli, ale neříkejte to…‘ a vyjmenoval jsem všechny pomocníky. Bo, my listonoši jsme měli přehled o tom, kdo je u pomocníků. Jednak dostávali časopis Bezpečnost, zadarmo, a každý měsíc dostávali pozvánku na schůzi, kde museli podávat zprávu o sousedech. Komunisti měli všechny obyvatele pod palcem. Přesně věděli, kdo jaký je. V případě nějaké války by nás, kteří jsme nespolehliví, strčili do pracovních táborů. A tak jsem vždycky vyjmenoval: ‚Neříkejte to před Otou Supíkem, před Kobcem, před Adamcem…‘ Vyjmenoval jsem všecky ty pomocníky.“