„V Bartolomějské mi neustále opakovali, jak rodiče zarmoutím, jak je to bude mrzet a jak si na mně zakládají, měli zjištěno naprosto vše, to mě velmi překvapovalo – věděli, že jsme měli jako první velkou televizi značky Orion, že se k nám lidi chodí koukat na krasobruslení, úplně všechno. Je to až dojemné. Dole ve spodním bytě bydlela jistá paní Šulcová a ta mi jednou v rámci Velikonoc učinila takové doznání, že několikrát vyprávěla o naší rodině, ale vždycky jenom v dobrém, což je pravda, nebylo tam žádné špatné svědectví. Jen mi to v rámci těch Velikonoc potřebovala říct.“
„Pak jsem po prázdninách absolvovala rozhovor s rektorem Martínkem. Nepřijal mě v Lažanu, kde tehdy rektor seděl, ale v parčíku na nábřeží. Řekl mi, že celá ta věc je pro školu strašně nepříjemná, že snad mám dost schopností, že ví, že mám známost a že snad bude nejlepší, abych otěhotněla, nebo ať přeruším studium kvůli nějaké nemoci, a když přeruším studium, že se to vyřídí touto cestou. To jsem samozřejmě přijmout nechtěla. Byla jsem v takovém rozpoložení, nebo to všechno, co se dělo, mělo takový spád nebo takový směr, že taková věc vůbec nepřipadala v úvahu, takže jsem to odmítla. Pak vypukla ta kárná komise, které předsedala děkanka divadelní fakulty Eva Šmeralová, proslavená angažovaná osoba. Oni mě vyloučili za ‚negativní stanoviska, která jsem zaujala a na kterých jsem setrvala‘. Takhle zněla ta formulace. Vzpomínám si, že po celou dobu, co ta kárná komise probíhala, mluvili ‚jazykem ptydepe‘. Už si nevzpomínám, jestli mi tykali, nebo vykali, vzpomínám si, do které místnosti jsme šli, vím, že mi dveře otvíral tehdy nadějný svazák nebo už straník Ondřej Šrámek, vím, jak tam seděli proti mně a říkali: ‚Ty víš dobře proč! Ty víš dobře, o co se jedná! My tohle a tohle, a ty jsi nechtěla, nedáš si domluvit a tak dále...‘ A verdikt zněl: vyloučená ze studia.“
„Místo školy Jedličkův ústav na třísměnný provoz. Hodně jsem chodila do práce, všichni jsme se snažili s tím faktem sžít, nebylo mi chvílemi do skoku. Myslela jsem, že budu dál chodit s těmi lidmi na večírky nebo do hospody, ale pak jsem pochopila, že když se někde objevím, že to jenom zkazí náladu, protože se začne mluvit o tom, jestli to mělo smysl udělat, nebo ne, že to přináší téma, které je strašně nepohodlné, a že už to vlastně nikdo nechce řešit. Tak jsem se od té školy odpojila. Bylo to asi pro mě velice těžké, smířit se s faktem, že lidi, které jsem byla zvyklá vídat ve škole od rána do večera, že mi ze života zmizí. Bývalo mi smutno.“
Jaroslava Šiktancová, za svobodna Odvárková, se narodila 2. října 1954 v Praze do rodiny švadleny a číšníka jako druhé ze dvou dětí. Po základní škole studovala na pražském gymnáziu Nad Štolou, které ukončila v roce 1974 maturitou. Po úspěšných přijímacích zkouškách nastoupila v témže roce studium na Divadelní akademii múzických umění v Praze, obor divadelní režie. V lednu 1977 podepsala prohlášení Charty 77, na začátku léta byla poprvé předvolána k výslechu do Bartolomějské ulice a v roce 1978 byla školní kárnou komisí bez odpovídajícího vysvětlení a přesného zdůvodnění vyloučena ze studia. V letech 1978-1982 tajně jako asistentka spolupracovala s hercem a režisérem Národního divadla Miroslavem Macháčkem na čtyřech inscenacích. V letech 1977-1989 pracovala v Jedličkově ústavu, jako uklízečka kanceláří, kin, Metropolitní kapituly sv. Víta na Hradčanech, dále jako zahradnice ve Veltrusech a od roku 1988 jako správce badatelny Národního muzea a archivní pracovnice Národního divadla. Po revoluci v roce 1989 jí DAMU umožnila ukončení studia absolventskou inscenací Androkles a lev, diplom dostala v roce 1990. Věnovala se režii v několika oblastních českých a moravských divadlech, po krátkém angažmá v Divadle E. F. Buriana spolupracovala několik sezon s divadlem Kašpar. V devadesátých letech absolvovala odborné kurzy ve Velké Británii, Německu a Švédsku. Od roku 1993 učí na DAMU herectví. Žije s manželem v Praze. Syn David vystudoval DAMU a pracuje jako divadelní režisér.
