Jana Šilerová

„Vzpomínám si, že jsme si moc servítky nebrali. Bože můj, Masaryk se připomínal vždycky, přitom jinde to už stačilo k perlustraci, nedej bože k vyhazovu z práce. Nebo jiná výročí. Vzpomínám si na výročí smrti Johna Lennona. Nic. Za pár dnů nás pozvali na StB, hulákali, ale šlo to. Kostel byl tenkrát narvaný. Já jsem rozpůjčovala desky, které jsme měli, ve strachu, že mi to ten vlasatý underground nevrátí. Vrátili všechny desky. Moje staršovstvo v Rychvaldu hledělo z kůru dolů a chytalo se za hlavu z obav, aby se neztratily zpěvníky, aby tam třeba nekouřili. Ne. Chovali se skvěle. Jeden, který od pohledu vypadal jako androuš, nebyl to chartista, ale chlápek, kterého když viděl policajt, tak by ho nejradši hned zabásnul, si vzal všechno na starost. Byl to velmi slušný kluk. Všechno fungovalo bez problémů, samozřejmě s tím, že tam někde seděl estébák. Zakázat to nemohli. Rychle se něco řeklo a pouštěla se hudba. Nic protistátního jste nemusel říkat, protože Lennon byl taky dost problematický. Když tam ale zpíval o míru, co na to StB mohla říct?“

„Stojím u dveří. Maminka mě drží za ruku, já pláču. Mohou mi být tak čtyři roky. Mám mašli ve vlasech. Maminka mě občas dala hlídat k paní Jeřábkové. Ta měla syna, studoval medicínu, a když byl na vojně, rozhodl se využít situace a utéct přes hranice. Ten příběh je vcelku dost známý. Podařilo se mu utéct, ale pohraničníci ho dostihli a stříleli na něho už přes státní hranici. Postřelili ho na rakouském území a tam si pro něho došli. Rakouští usedlíci, vesničané, to viděli. Přitáhli ho zpátky k nám, vyléčili a popravili. A paní Jeřábková psala Gottwaldovi a všem komunistickým bossům. Nepomohlo to. Měla zvláštní oči. Ptávala jsem se maminky, proč má takové červené oči. A máma říkala, protože si je vyplakala. Pořád plakala paní Jeřábková.“

„Mě udávali i mí kolegové a jeden velmi moc. Když mě zvolili biskupkou a měla jsem s ním jít sloužit za oltář, a dokonce biřmovat jeho vnoučata, tak jsem s tím člověkem potřebovala promluvit. Ne abych po něm žádala omluvu a pak mu velkodušně odpustila. Ne. Abychom si vyčistili stůl a mohli stát spolu za tím stolem Páně. A ono to šlo. Byla jsem ráda, že ten člověk pochopil, že to, co dělal, bylo zlé. Měl strach. A já nikdy nemůžu soudit strach druhého. To je věc velmi ošidná. My si neseme do života paměť, ale člověk si nemůže nést do života vinu, to by se zbláznil.“