The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Šimánek (* 1928)

• narozen 16. října 1928 v Paříži

• v roce 1935 se s rodiči vrátil zpátky do Československa

• rodina se usídlila v Batelově poblíž Jihlavy

• Němci tatínkovi po svém příchodu zavřeli živnost, obnovil ji až po válce

• příbuzným jeho matky zabavili po roce 1948 ve Štětí hospodářský statek

• vyučil se truhlářem a pracoval v rodinném podniku

• mezi lety 1946-1948 absolvoval mistrovskou školu pro truhláře v Chrudimi

• roku 1950 nastoupil na vojnu, byl přidělen k jednotce PTP do dolů v Horní Suché

• od konce padesátých let až do důchodu učil na Středním odborném učilišti v Třešti

• v šedesátých letech absolvoval pedagogické minimum

• vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě

• sepsal učebnici truhlářské technologie

• roku 1989 odešel do důchodu

• v roce 2022 žil v Batelově

Strach, jaký ovládne člověka, jehož otci hrozí oprava, poznal v šestnácti letech Jaroslav Šimánek. Měl tátu, který se na konci války zapojil do odporu proti Němcům a a jeho život visel na vlásku... „Přiběhla k nám sousedka, abychom chvátali na náměstí, že chtějí věšet našeho tátu. Tak jsme tam s maminkou honem běželi,“ vypráví pamětník. Tatínka zachránil hrabě Jan Blankenstein, jenž ho z dřívějška dobře znal.

Po vítězství komunistů otci živnost znárodnili. Jaroslav Šimánek musel jít na vojnu k takzvaným pétépákům do dolů na Ostravsko. Z těžké práce si přinesl silikózu a srdeční vadu.

Později se stal učitelem na učňovské škole a vydal učebnici pro truhláře. Za získanou odměnu vyrazil na výlet do Sovětského svazu, ale zdejší životní úrovní byl velmi zklamán.

Jeho mateřským jazykem se stala francouzština

Jaroslav Šimánek se narodil v roce 1927 v Paříži, jelikož jeho otec Jaroslav Šimánek starší si zde v roce 1928 zařídil truhlářskou živnost. Na rok se ještě vrátil do Československa, aby zde vykonal povinnou vojenskou službu. V této době se seznámil se svou budoucí manželkou Andělou Čupíkovou, jež brzy po jejich seznámení otěhotněla. Následně se spolu usadili ve Francii.

Žili zde sedm let a jejich syn tu absolvoval i první ročník základní školy. Jeho rodným jazykem se stala francouzština, rodiče na něj totiž mluvili odmalička jen francouzsky. Nepočítali s tím, že by se do Československa někdy vrátili.

Česky neuměl ani slovo

Nicméně po velké hospodářské krizi již živnost mnoho nevynášela a v roce 1935 se rodina vrátila domů. Zpočátku bydleli u maminčiných rodičů ve Štětí. „Matka mě ve vlaku do Československa naučila několik základních českých vět, ale jinak jsem neuměl nic. Babička byla celá nešťastná z toho, že mi nerozumí,“ vypráví pamětník. Jelikož ho nevzali do školy, trávil čas s prarodiči, zatímco matka chodila do práce. Zpočátku byli v Čechách sami, otec se vrátil po třech měsících. Musel ve Francii ukončit živnost a zařídit převoz strojů.

Po nějaké době si našli podnájem v Batelově u Jihlavy. Tatínek si tu zařídil truhlářskou živnost. Kromě dalších dvou zaměstnanců tu pracovala i maminka.

V Batelově bydlela i tatínkova matka Antonie Šimánková, jež provozovala zelinářství. Se svým synem se rozhádala kvůli jeho vystěhování do Francie. Navštěvovat ji mohl pouze vnuk, kterého měla ráda a vždy ho počastovala nějakým ovocem. „A za rohem čekali kluci, kteří mi dali na výběr, buď jim dám kousnout, nebo mi nabijí,“ říká lakonicky pamětník a dodává, že babička se stejně brzy odstěhovala za dcerami Stefanií a Lídou do Unhoště. Se svým synem se už nikdy neudobřila.

Pamětník nastoupil do batelovské obecné školy a pak do místní měšťanky, již zakončil v roce 1942. Poté se nějakou dobu učil truhlářem u svého otce v dílně. Jenže otci dílnu brzy Němci zavřeli, protože měl odejít do Německa na nucenou práci. Naštěstí měl přítele na příslušných místech, jenž ho vyreklamoval do železničního depa v Jihlavě.

Za války pomáhal matce obstarat jídlo

Pamětník spíše tíhl k matce než k otci. Za války měla mnoho starostí s jídlem, a tak se jí snažil pomáhat. Sháněl například mouku na pečení chleba. Věděl, že starý a nahluchlý mlynář Šprincl má rád, když se pěkně zdraví. „Pochvaloval si, jak pěkně zdravím a vždy mi do pytlíku, jenž jsem měl vždy hnedle připravený, nasypal nějakou mouku. Táta se takhle nestaral, byl zvyklý, že přijde domů a oběd je na stole,“ vysvětluje pamětník a podotýká, že občas na poli uloupil nějaké brambory nebo snopky obilí a ovsa. Mléko jim doma dávala koza.

V Batelově sídlil hrabě Jan Blanckenstein, jehož manželka pocházela z Francie. Tatínek na zámku opravoval hraběnčin budoár a mohl s ní konverzovat francouzsky. Dokonce i jeho syn si mohl hrát s hraběcím potomkem Adolfem. „Měl takové hračky, které jsem nikdy v životě neviděl. Ale pak se ukázalo, že peněz vlastně mnoho nemají, byli dost zadlužení. Tatínek jim za své peníze poslal pět kilo cukru,“ vypráví pamětník a zdůrazňuje, že tehdy ještě uměl velmi dobře hovořit francouzsky.

Tatínka chtěli Němci pověsit

V květnových dnech roku 1945 se v okolí Batelova odehrálo několik dramatických situací. V blízké Třešti 5. května lidé odzbrojili a uvěznili asi stovku německých obyvatel i vojáků v budově soudu. Ve jeho sklepení věznili i rodinu třešťského barona Leopolda Sternbacha. Za dva dny do Třešti dorazila trestná jednotka SS, jež povraždila mnoho místních obyvatel. (zdroj: https://www.e15.cz/magazin/napsal-knihu-o-trestskem-povstani-842854)

V Jihlavě se nacházel velký korpus německých vojáků, nicméně vedení města a nově zřízený Revoluční národní výbor se s jeho představiteli dohodli na klidném konci německé nadvlády a odchodu vojáků z města. Důvodem byla jistě i obava z opakování třešťských událostí. Po příchodu Rudé armády v závěru květnových událostí zemřelo několik sovětských vojáků a dva jihlavští občané. (zdroj: PISKOVÁ, Renata a kol. Jihlava: Historie, kultura, lidé. Praha, 2009, str. 577-579.)

Podle vzpomínek Jaroslava Šimánka přijel do Třeště maďarský transportní vlak se zbraněmi. Češi maďarské strážce vlaku zajali a všechny zbraně odvezli do úschovy. O dva dny později přijel z Jihlavy vlak SS a zastavil Na Kochánce, necelé dva kilometry před železniční stanicí Batelov. Několik drážních zaměstnanců jim vyšlo vstříc s nenabitými puškami, včetně Jaroslava Šimánka staršího. Jenže Němci je zajali a odvedli na náměstí, kde otce chtěli pověsit.

Již v dřívějších dnech Češi zatkli hraběte Blankensteina a zavřeli ho s dalšími Němci na radnici. Zmínění esesáci ho zase propustili na svobodu. „Když tátu přivedli na náměstí k exekuci, řekl: ‚Pokud ho pověsíte, oni pověsí nás, všichni tady zemřeme.‘ A tím mu zachránil život,“ popisuje pamětník závěr války na Jihlavsku tak, jak si ho zapamatoval.

Vyráběl rakve a ukládal do nich mrtvé

Poté, co Němci zavřeli otcovu dílnu, musel jít pamětník do učení k jinému truhláři, Aloisi Herzovi. V jeho dílně se vyráběl nejen nábytek, ale i rakve. Když vyrobili rakev pro místního občana, učeň vzal trakař a zavezl ji na místo. Nebožtíka též do rakve ukládal. „Měl jsem za to i nějaké peníze navíc. A tak jsem si zvykl na smrt, že mi dodnes mrtví nijak nevadí,“ podotýká pamětník.

Po skončení války se u otce učil ještě jeden rok a pak nastoupil na dvouletou průmyslovou školu pro truhláře v Chrudimi. Studium si opravdu užíval, měl tu dobrou partu přátel. V roce 1948 studium úspěšně zakončil mistrovskou zkouškou.

Nicméně k otci do dílny se nemohl vrátit, protože po vítězství komunistů už nesměl přijímat zaměstnance. Tatínek se stal zaměstnancem Okresního národního výboru (ONV), ačkoli to vlastně ani nevěděl. Do konce života si myslel, že má svou vlastní živnost. „Když v 86 letech umřel, nesl jsem jeho živnostenský list na okres a tam mi řekli, že už to dávno neplatí,“ usmívá se pamětník a podotýká, že otec to pravděpodobně vůbec netušil, jelikož celou dobu pracoval samostatně. Národní výbor mu dával zakázky a on na úřad posílal faktury a daňová přiznání.

Pamětník tedy po skončení studia nějakou dobu pracoval v zemědělství a pak nastoupil v Uměleckoprůmyslových závodech (UP závody n. p.).

Kvůli tátové živnosti musel do dolů

V roce 1950 dostal povolávací rozkaz na povinnou vojenskou službu k Pomocným technickým praporům (PTP), kterou měl vykonávat v dolech na Ostravsku. Necelé dva roky pak budoval nové patro dolu Klementa Gottwalda v Horní Suché. „Když nás tam přivezli, ubytovali nás v dřevěných barácích. Dostal jsem uniformu se zapranými skvrnami od krve a kafe s bromem,“ vzpomíná pamětník na složité začátky mladého havíře. Těžká a prašná práce zanechala neblahé následky. Diagnostikovali mu silikózu a nedovírání srdeční chlopně. Když odešel z dolů, obojí se postupně vyléčilo.

Po necelých dvou letech si ho vyhlédl velitel útvaru kapitán Žilka a doporučil ho na poddůstojnickou školu v Karviné. Jaroslav Šimánek pak podepsal závazek na další dva roky a stal poddůstojníkem z povolání.

Místní kamarád ho seznámil s budoucí manželkou Martou Pončovou, jež pocházela ze Sobišovic. „Nemocné mamince jsem potřeboval ulevit od těžké práce, tak jsem brzy požádal Martu o ruku a odvezl ji k nám. Když jsem se pak nadobro vrátil domů, nosil bych ji na rukou za to, jak se o všechno postarala,“ vypráví pamětník s láskou o své životní družce.

U stavbařů tekl alkohol proudem

Pamětník pracoval dva roky jako profesionální voják na Ostravsku. Domů se vrátil v roce 1954 a nastoupil u firmy Interiér v Třešti na Jihlavsku. Pracoval tu do roku 1964 a pak se dostal do závodu Stavomontáže, který právě stavěl bytovky v Jihlavě. Měl tu na tehdejší dobu velmi pěknou výplatu, ale dlouho tu nevydržel. Zaměstnanci pracovali málo a v pracovní době prolévali hrdla alkoholem. „Nebavilo mě to a taky bych všechno utratil v hospodách,“ vysvětluje dobovou pracovní morálku pamětník.

Situace se změnila, když potkal známého, jenž mu poradil, aby se poptal v učňovské škole, kde shánějí učitele. Místo učitele dostal, ale musel na pedagogickém institutu získat pedagogické minimum. Později složil i maturitu na průmyslové škole. Plat měl jako učitel sice o mnoho nižší, ale práce ho bavila a naplňovala. Nakonec ve školství strávil 26 let. Po roce 1968 ho ředitel přesvědčoval ke vstupu do komunistické strany, ale odmítl. „To by mě táta zabil, kdybych to udělal,“ tvrdí s přesvědčením pamětník.

Napsal učebnici pro truhláře

Na průmyslové škole v Praze, kde studoval a posléze složil maturitu, neměli pro něj žádné učebnice. Podklady si sám musel sehnat nebo vytvořit. Později dostal nabídku, aby z těchto materiálů napsal učebnici. Na začátku 70. let se mu ji skutečně povedlo vydat, dostala název Truhlář: technologie pro 2. a 3. ročník odborných a učňovských škol. Vydalo ji Státní nakladatelství technické literatury (SNTL) a později se dočkala několika přetisků a překladu do slovenštiny.

Za honorář si s manželkou vyjeli za hranice všedních dnů, přesněji do Moskvy a tehdejšího Leningradu. „Bydleli jsme v hotelu naproti známé soše Měděného jezdce, ale úroveň toho ubytování byla ubohá. Okna byla zalepená izolepou, aby dovnitř netáhlo,“ kroutí hlavou pamětník.

Staral se o postiženého syna

Manželka po sňatku záhy otěhotněla a v roce 1952 přivedla na svět prvního syna Jaroslava. O pět let později se narodil druhý syn Jiří. Zřejmě kvůli nešťastně vedenému porodu byl mentálně postižený. Při učení měl problémy a v šesté třídě přestoupil do zvláštní školy. Vyučil se traktoristou, ale kvůli dalším zdravotním problémům dostal invalidní důchod. Jeho otec o něj i v dospělosti s láskou pečoval. Po manželčině smrti v 90. letech si našel novou partnerku Františku Šimkovou. Vztah trval deset let a poté se partneři v klidu rozešli.

V roce 1989 odešel Jaroslav Šimánek do důchodu. Doma si v té době zřídil dílnu a začal podnikat jako truhlář. „Do Paříže jsem se podíval ještě třikrát, ale francouzsky jsem už dávno zapomněl,“ zakončuje vyprávění pamětník.