The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Šimánková (* 1936)

• narozena 24. května 1936 v Malčicích u Českého Krumlova

• pochází z česko-německé rodiny

• v letech 1942–1946 byl otec František Steffl vojákem německé armády

• jako osmiletá zažila řadu náletů a bombardování v oblasti Malšic a Přídolí

• v roce 1945 se setkala se sovětskou i americkou armádou

• skoro celá otcova rodina musela po roce 1946 do odsunu

• příbuzní byli před odsunem internováni v kasárnách ve Vyšném u Českého Krumlova

• česko-německá rodina se potýkala s projevy nenávisti vůči Čechům před válkou a vůči Němcům po válce

• v roce 1953 se vyučila kadeřnicí

• v roce 1957 se vdala za Josefa Šimánka a měli spolu čtyři děti

• od 60. let se mohli stýkat s příbuznými v Německu

13. listopadu 1944 byl nejhorší den v jejím životě. Dodnes si ten den pamatuje do nejmenšího detailu a ví, že na něj do konce života nezapomene. V závěru roku 1944 docházelo k náletům v oblasti Malčic a Přídolí skoro každý den. Ve vesnici drželi místní chlapi hlídky, které upozorňovaly na blížící se letadla a hrozící bombardování. Učitelé potom odváděli děti ze školy do sklepa přídolského kostela, který při náletech sloužil jako provizorní kryt. 13. listopadu 1944 to ale nestihli. „Taky jsme byli ve třídě a přišel pán a říkal: ,Tak dneska se seberte a běžte, kam chcete. Letadla už jsou nad námi.’ Byl 13. listopad a mlha jako mlíko. Vůbec nebylo vidět. Jenom bylo slyšet hučet ta letadla. Ale tak hučela, že nebylo slovo rozumět. Tak mě bratranci vzali za ruku a utíkali jsme. V Přídolí je taky z konce dolů to náměstíčko. Tudy jsme utíkali. A teď to začalo bouchat. Koně utíkali, ti už měli jenom oje, vůz už ztratili. Řevu takhle a letěli dolů, jen tak tak, že jsme uhnuli.“ Spolu s bratranci se schovali v jednom z domů, kde peklo padajících bomb přečkali. Marii Šimánkovou ohlušující hukot letadel a výjevy vybuchujících bomb budí ze spánku i dnes, po více než 70 letech.

Maminka měla macechu

Marie Šimánková své vyprávění začíná vzpomínkami na maminku Kateřinu Steffl, rozenou Zikešovou, která pocházela z české rodiny. Matka pamětnice měla velmi těžké dětství. Ve třech letech jí zemřela matka a její otec se znovu oženil. Druhá manželka otce se k dětem z prvního manželství chovala velmi macešsky. „Oni nesměli jíst normálně s rodinou. Všechno měli zvlášť. Když se chtěli napít odstředěného mléka, tak jim tam nalila olej, aby to nemohli pít. Prostě hrozná ženská to byla. To mi maminka vyprávěla celý život, jaké měla hrozné dětství.“

Po svatbě s Františkem Stefflem odešla Kateřina Stefflová za manželem do Malčic, do většinově německé vesnice. František Steffl, stejně jako celá jeho velká rodina, měl deset sourozenců, byl příslušností Němec. U Stefflů doma se mluvilo výhradně německy. Kateřině Stefflové to nevadilo, německy jako mnoho lidí v této oblasti mluvila plynně. Matka pamětnice se po svatbě starala o menší hospodářství a domácnost a její otec pracoval jako zedník. V roce 1936 se jim narodila jediná dcera Marie Šimánková. Podle pamětnice měli její rodiče do války poměrně poklidný život. Pokojné soužití Čechů a Němců v Malčicích zničila až přicházející válka. Matka se tehdy stala trnem v oku místních Němců. „Žila si tam dost spokojeně do té doby, než byla válka. A potom za války tam bylo několik sedláků, kteří ji nenáviděli. Jenom proto, že byla Češka,“ dodává k tomu.

Po vyhlášení mnichovské dohody v září 1938 se z obce Malčice stala německá obec Maltschitz. Vesnice se stala součástí Třetí říše a ocitla se v bezprostřední blízkosti hranice. Pamětnice si dodnes vybavuje, jak nedaleko jejich domu hlídali finančníci hranici. Zmiňuje, že za války chodili do vnitrozemí velmi málo a pouze v noci, protože ve dne by je celníci přes hranice nepustili.

Otec musel narukovat do wehrmachtu

V roce 1942 dostal František Steffl jako občan s německou příslušností povolávací rozkaz k nástupu do německé armády. „To jsme měli taková kamínka v sednici a vždycky se odpoledne zatopilo. Tak jsme si sesedli všichni kolem a tatínek se s námi loučil,“ popisuje pamětnice odchod otce do války. Rodina neměla celé čtyři roky o otci žádné zprávy. Nevěděli, zda žije, či nikoliv. „Byla to hrozná doba. Maminka pořád chodila a modlila se.“ Za celou válku dostali pouze dvě zprávy, které informovaly rodinu o smrti dvou bratrů Františka Steffla. Oba jako vojáci wehrmachtu bojovali na východní frontě.

František Steffl se vrátil domů na jaře roku 1946 ve velmi zuboženém stavu. Ze sovětského zajetí byl propuštěn pouze díky tomu, že jeho manželka měla československou příslušnost. Podle toho mála, co otec o válce blízkým vyprávěl, byly podmínky na východní frontě a později v zajetí otřesné. Neměli prakticky žádné oblečení. „Ráno šli zajatci na záchod, tam byla obrovská žumpa. A zajatci byli tak unavení, že padali do té žumpy. A to všechno bylo prý ráno jedno tělo. Bylo to strašné,“ popisuje pamětnice, jak zajatci v Sovětském svazu umírali zimou a vyčerpáním. „Říkal, že tam navezli velkou hromadu brambor a z toho se živili. Nic jiného neměli. Jenom to. Tak si odkopali a jedli to. Jenomže potom přišla zima a zmrzlo to. To byla taková zima, že to nešlo ani ukopnout. Tak jim přivezli nějaké rybí konzervy, ale to bylo tak slané, že měli hroznou žízeň. Ale neměli co pít,“ líčí vzpomínky otce pamětnice. Zajatí vojáci prý občas dostávali vodku, kterou ale nepili. Vyměňovali ji s místními za chleba, což jim pravděpodobně zachránilo život.

Možná to nebylo tak hrozné pro dospělé, ale pro děti to bylo strašné

V roce 1942 nastoupila Marie Šimánková na německou základní školu do nedalekého Přídolí. Na to, co zažila ve škole v Přídolí během roku 1944, nikdy nezapomněla a patří to dodnes k tomu nejhoršímu v jejím životě.

S blížícím se koncem války spojenci získali letouny s větším doletem a postup spojeneckých vojsk Itálií na sever zároveň umožnil startovat bombardéry z větší blízkosti. V roce 1944 se tak cílem spojenců stalo i území Protektorátu Čechy a Morava, které bylo do té doby leteckého bombardování poměrně ušetřeno a kde bylo stále poměrně dost fungujícího strategicky důležitého průmyslu, velké množství důležité infrastruktury a mnoho významných dopravních uzlů.

Když v roce 1944 začaly spojenecké nálety, byla Marie Šimánková osmiletá žačka druhé třídy. Bombardéry létaly přes Malčice a Přídolí na západ protektorátu. Pamětnice vzpomíná, že nějaký čas letouny létaly a bombardovaly okolí Přídolí prakticky denně. Okolí vesnice hlídali muži a upozorňovali místní na blížící se letadla. Dospělí potom vodili děti ze školy do sklepa kostela, který sloužil jako provizorní kryt. „Tak nás nahnali na faru do sklepa. Celých sedm tříd. Jednoho vedle druhého. Brečeli jsme. Volali jsme, aby nás pustili. Teď ta letadla, jak to hučelo! Mráz mi jde po zádech, když si na to vzpomenu.“ Marie Šimánková nikdy nezapomněla na hrůzu a strach, který tehdy cítila. „To bylo pro mě doživotní trauma. Odtud se léčím na psychiku. Kvůli tomu, co jsme zažili za války. Nebylo to třeba tak strašné pro dospělé, ale pro nás děti to bylo hrozné,“ popisuje pamětnice následky, které na ni bombardování a pocit bezprostřední blízkosti smrti prožité v útlém věku zanechaly.

Dneska můžete jít, kam chcete, hlavně se schovejte

Někdy se dokonce stalo, že dospělí nestačili odvést děti do krytu včas. To pak jen přišli a všem, malým i větším dětem oznámili: „Dneska můžete jít, kam chcete. Hlavně se schovejte.“ Pamětnice měla v Přídolí tetu a bratrance. Vzpomíná, jak se s bratranci vzali za ruce a šli k tetě, která je také chytla za ruce, a všichni se společně utíkali schovat někam ven. Hlavně aby byli pryč ze stavení.

Největší bombardování Přídolí se odehrálo 13. listopadu 1944. Marie Šimánková na ten den vzpomíná jako na nejhorší den ve svém životě. Děti to tehdy také nestihly do krytu. Spolu s bratranci vyběhli ze školy hledat místo, kde by se před blížícím nebezpečím schovali. Marie Šimánková má ten obraz dodnes před očima. Přesně si vybavuje, jak kolem nich utíkala zvířata zdivočelá strachem, jak nad nimi nesnesitelně řvala letadla a kolem padaly smrtící bomby. Dětem se podařilo před peklem bombardování schovat v jednom domě pod náměstím. Odtamtud viděla, jak dopadla bomba na kovárnu, kde všichni zemřeli. „Když to trochu utichlo, tak jsme utíkali přes pole do Malčic. Mamka byla taky celá vyděšená. Říkala, že tam drnčela okna, jaké to byly rány v Přídolí.“ Po tomto velkém listopadovém náletu otevřeli školu přímo v Malčicích a děti již do Přídolí nechodily.

Museli vyplatit otcovu polovinu domu

„Hrozil nám odsun, ale že byla mamka Češka a měla bratra v komisi... V té, jak osidlovali německá stavení, tak tam byl můj strejda. Ten se zasadil o to, abychom nemuseli na odsun,“ vzpomíná na vypjatou dobu těsně po válce Marie Šimánková. Hovoří také o tom, že dalším důvodem, proč její rodina mohla v Malčicích zůstat, byl vysoký věk otcových rodičů. Označili je za přestárlé a neschopné odsunu, a proto mohli v Československu zůstat. Otec sice nemusel do odsunu, ale jeho majetek jako majetek německý byl zkonfiskován. „Našim chalupu odhadli na 80 000 korun. A protože byl tatínek Němec, tak 40 000 museli zaplatit,“ vzpomíná, jak rodiče tehdy museli vyplatit vlastní chalupu.

Pamětnice dodává, že na ně bylo ještě dlouho po válce pohlíženo jako na občany druhé kategorie. Ještě dlouhou dobu po válce pociťovali velkou nevraživost vůči svému německému původu. „Oni měli problém, že byla mamka Češka za Německa a měli problém potom, protože byl táta Němec,“ uzavírá to pamětnice.

Všichni věřili, že se brzy vrátí

Kromě jedné sestry byli všichni sourozenci Františka Steffla jako občané německé národnosti vysídleni. Pro všechny to byla velmi dramatická chvíle. Nechápali, proč jsou vyhnáni ze svých domovů. Pamětnice vzpomíná, že když se loučili, nikdo z nich nevěřil, že opouští Československo, které považovali za svou vlast, navždy. „Oni, ti Němci, tomu věřili stoprocentně, že se za nějakou dobu vrátí zpátky. Tomu věřili tutově.“

Před samotným odsunem do Německa se příbuzní rodiny Steffl dostali do provizorního internačního tábora v kasárnách ve Vyšném u Českého Krumlova. Marie Šimánková své blízké v kasárnách několikrát navštívila. S matkou jim vařily a vozily jídlo. „To byly ohromné haly. Lidi, co tam přišli, tak vždycky měli nějaké ty rance nebo co měli s sebou, to si dali na jednu kopici. A na tom si seděli. Nic jiného tam nebylo. Oni si nemohli ani lehnout, nic. Jenom na těch rancích seděli,“ popisuje podmínky tábora pamětnice.

Němci v kasárnách čekali na vlak. Někdy pár dní, někteří tam museli podle vzpomínek čekat i několik týdnů. Nikdo z nich nevěděl, kde skončí. „To naložili všechna ta zavazadla do jednoho vagonu, a když přijeli do Německa, tak třeba řekli: ,V tom a tom městě se zastaví a tam vystoupí tři rodiny.’ Tak vystoupily tři rodiny. Dva, čtyři, šest zavazadel vyhodili, ale jestli byla jejich, nebo ne, to vůbec nikoho nezajímalo. Takže oni dostali věci, které jim byly k ničemu,“ popisuje pamětnice, jak odsunutí Němci přišli i o to poslední, co měli.

„Nechtěli je přijmout v Německu. Oni říkali: ‘Co sem lezete? Tady máme rozmlácené Německo, proč si vy tam nezůstanete? Asi nejste dobří lidé, že vás tam nechtějí,’“ popisuje těžké začátky odsunutých příbuzných a přátel. František Steffl se se svými sourozenci potkal až v roce 1964, po dlouhých 18 letech. Rodiny se poté vídaly každý rok a vřelé styky dodržují dodnes.

Tajně se vraceli pro své věci

Celková atmosféra po válce a odsunu německého obyvatelstva byla velmi komplikovaná. Než bylo v letech 1951–1952 vybudováno hraniční pásmo ohraničené hraniční čárou, odsunutí Němci se často po nocích vraceli přes hranice pro své věci. „Kolo si tam schovali, dalekohled a plno věcí. Tak si to přišli prostě tajně přes hranice pěšky vzít.“ Pamětnice vypráví, že často klepali u nich doma na okno a hledali pomoc či možnost úkrytu a odpočinku. Otec přicházejícím Němcům zprvu pomáhal, nechávali je u nich přespat, dávali jim jídlo. „Ráno paní odešla. A netrvalo půl hodiny, kdepak, to nebylo ani 20 minut, přišli policisté se psy: ,A kde je tady ta?,’ ptali se. Naši zapírali, že o ničem neví, kdyby se to provalilo, tak je zavřeli na kolik let. A od té doby už neotvírali,“ vysvětluje, proč s pomocí vracejícím se přestali.

Neuměla ani slovo česky

Marie Šimánková musela po válce nastoupit znovu do první třídy na českou školu do Pláně, kam chodily děti ze smíšených rodin, které neuměly česky. Pamětnice vypráví, že se sice děti o hodinách učily česky, ale mimo vyučování mluvily pouze německy. Skutečně česky se naučila až ve škole v Zubčicích a později v měšťance v Českém Krumlově. V roce 1953 se vyučila kadeřnicí. Toto zaměstnání vykonávala pouze krátký čas.

V roce 1955 se seznámila s Josefem Šimánkem, za kterého se v roce 1957 provdala. Po svatbě se jí postupně narodily čtyři děti.

Chtěla v Německu zůstat

Pamětnice vzpomíná na dobu, kdy velmi vážně uvažovala o emigraci do Německa, kde měla mnoho blízkých a kam od poloviny šedesátých let pravidelně jezdili na návštěvy a na dovolenou. Marie Šimánková nebyla v Československu spokojená, neustále cítila nenávist vůči svému původu a chyběli jí odsunutí příbuzní a přátelé.

V roce 1965 byli s manželem a nejstarší dcerou Májou na dovolené v Německu a vypráví, že tehdy pocítila touhu v Německu zůstat asi nejsilněji. „Byli jsme tam 14 dní na dovolené a já jsem nechtěla domů. Jenže manžel to nechtěl. A byla tady taky maminka. A manžel to opravdu nechtěl. Byl z toho úplně nešťastný,“ vysvětluje důvody, proč se na konci dovolené rozhodla vrátit do Československa.

Prožité trauma si nese dodnes

Marii Šimánkovou válka zastihla ve velmi útlém věku. Prožitá traumata spolu s výjevy válečného běsnění z její mysli nikdy nezmizela a vracejí se jí stále. Vrátila se jí v plné síle v roce 1968 při srpnové okupaci Československa a vrací se jí i dnes (2023) v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině. „Je to špatné a bojím se, bojím, aby se to nerozpoutalo víc,“ uzavírá své vzpomínání pamětnice.