Marie Šimánková

* 1936

  • „Ale to vám řeknu příběh z 13. listopadu. To byl nejhroznější den v mém životě. Taky jsme byli ve třídě. A přišel pán a říkal: ,Tak dneska se seberte a běžte, kam chcete. Letadla už jsou nad námi.' Byl 13. listopad a mlha jako mlíko. Vůbec nebylo vidět. Jenom bylo slyšet hučet ta letadla. Ale tak hučela, že nebylo slovo rozumět! Tak mě bratranci vzali za ruku a utíkali jsme. V Přídolí je taky z konce dolů to náměstíčko. Tudy jsme utíkali. A teď to začalo bouchat. Koně utíkali, ti už měli jenom oje, vůz už ztratili. Řevu takhle a letěli dolů, jen tak tak, že jsme uhnuli. A vběhli jsme tam do jednoho baráku pod schody na pavlač. A už to začalo. To byly rány! Kolik to mohlo být metrů? Sto metrů, co to uhodilo přímo do kovárny, kde zrovna kovali koně. Oba muži byli mrtví. Ten kovář umřel hned a ten sedlák, co tam byl s těmi koňmi, umřel v noci potom. Když to trochu utichlo, tak jsme utíkali přes pole do Malčic. Mamka byla celá vyděšená. Říkala, že v Malčicích drnčela okna, jaké to byly rány v Přídolí.“

  • „Tak jednou přijel do vsi náklaďák vojáků. Byli z ministerstva vnitra z Prahy. Přijeli s tím, že budou bourat chalupy, které nebyly osídlené po Němcích. A to byl také tento mlýn. Tady nahoře, kousek, jsme měli chalupu. Celé to tam podminovali. Bylo to veliké. Dole bylo hospodářství a nahoře byly místnosti, asi osm nebo devět místností. Veliké to bylo. Tak tam na tom několik dní pracovali. Pak přišel jednou ráno voják a povídal: ,Bude se odstřelovat.' My jsme říkali: ,Tak jo, hlavně aby nám nespadla chalupa.' Dcera Mája byla tenkrát malá, voják si ji vzal a takhle jí držel pusinku, aby měla otevřenou pusu. Kočka seděla mezi dveřmi. Dveře otevřel, okna otevřel. A pak to začalo bouchat. To byly rány! Ta kočka, chudák, letěla až na druhou stranu místnosti. Byl to úplný mrak. Tolik prachu z toho bylo, až se setmělo. Pak přišel voják a povídá: ,To jsem rád, že vám to tu nespadlo.' Takhle bourali stavení po celé Šumavě. Co nebylo obydlené, všechno odstřelili.“

  • „To vám sousedi mlátili obilí a přišla ta komise [pro odsun Němců]. Tam byl ten můj strejda. A Šíma a Mandelíček. Chlapi mlátili obilí. A oni přišli a řekli: ,Tak to vypněte. Za hodinu pro vás přijedeme.' Za hodinu oni museli odejít tak, jak byli – špinaví, zaprášení. Ani oběd, který byl uvařený, si nemohli sníst a museli odejít z chalupy.“

  • „To bylo pro mě doživotní trauma. Odtud se léčím na psychiku. Kvůli tomu, co jsme zažili za války. Nebylo to třeba tak strašné pro dospělé, ale pro nás děti. Nějací chlapi byli na střeše a hlídali. To byl denně nálet. Dennodenně. A teď přiběhli do třídy a říkali: ,Tak dneska půjdete na faru.' Tak nás nahnali na faru do sklepa. Celých sedm tříd. Jednoho vedle druhého. Brečeli jsme. Volali jsme, aby nás pustili. Teď ta letadla, jak to hučelo!“

  • Full recordings
  • 1

    Velešín, 22.04.2022

    (audio)
    duration: 01:15:19
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Velešín, 18.05.2023

    (audio)
    duration: 01:35:51
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Velešín, 21.06.2023

    (audio)
    duration: 29:08
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Celý život jsem slyšela ten hukot letadel

Marie Šimánková, 1953
Marie Šimánková, 1953
photo: Archív pamětnice

Marie Šimánková, rozená Steffl, se narodila 24. května 1936 v obci Malčice jako jediné dítě české matky Kateřiny Steffl, rozené Zikešové, a německého otce Františka Steffla. Její česko-německá rodina se potýkala s projevy nenávisti vůči Čechům před válkou a vůči Němcům po válce. V roce 1942 musel otec nastoupit do německé armády. Bojoval na východní frontě, kde na konci války padl do zajetí. Domů do Československa se dostal až v roce 1946. Rodina o něm celé čtyři roky neměla žádné zprávy. V rodině Stefflových se mluvilo pouze německy. Marie Šimánková se naučila česky až po válce v české škole. V průběhu roku 1944 zažila mnoho náletů a bombardování v okolí Malčic a Přídolí. Na konci války se setkala se sovětskou i americkou armádou. Všichni sourozenci otce byli na základě Benešových dekretů po roce 1946 odsunuti do Německa. Stefflovým bylo dovoleno zůstat. Před odsunem příbuzní pobývali nějaký čas v provizorním internačním táboře ve Vyšném u Českého Krumlova, kde byli shromažďováni vysídlení Němci čekající na odvoz do Německa. Marie Šimánková s rodiči příbuzné ve Vyšném několikrát navštívila. Od 60. let mohli jezdit za příbuznými do Německa a oni do Československa. Po vyučení kadeřnicí v roce 1953 pracovala na různých pozicích. V roce 1957 se vdala za Josefa Šimánka a spolu měli čtyři děti. V době natáčení (2023) žila ve Velešíně.