The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Šimíček (* 1932)

• narozen 6. prosince 1932 v Hradci Králové

• první čtyři roky obecné školy absolvoval v Praskačce, další čtyři v měšťance v Hradci Králové

• školní docházka byla přerušována častými nálety, ke konci války ze školy Němci udělali lazaret

• po skončení války pamětník absolvoval jednoroční učební kurz, který měl kompenzovat zmeškané učivo z válečných let

• vyučil se strojním zámečníkem, maturitu složil na vyšší průmyslové škole

• na vojnu nastoupil k leteckým mechanikům, pak byl zařazen do roje vlečných terčů

• po skončení vojny se vrátil do Hronova, kde byl před vojnou zaměstnán

• až do důchodu pracoval ve výzkumném ústavu v Brně

• v roce 2014 vyšla v nakladatelství Magda jeho kniha povídek s názvem Tajemný pes

• v roce 2022 žil v Brně

Václav Šimíček se narodil 6. prosince 1932 v Hradci Králové. Kvůli ekonomické situaci se však rodina brzy přestěhovala do nedaleké vesničky Urbanice, kde otec našel práci. Ačkoli válečná léta vnímal Václav  Šimíček hlavně coby kluk, který s kamarády celé dny lítal po návsi, má i hodně jiných vzpomínek. „Naše stravování za války bylo úplně jiné. Byly potravinové lístky a z těch přídělů bylo maso tak na jeden oběd týdně, takže já znám jídla, která už dnes nejsou příliš známá,“ popisuje pamětník tehdejší jídelníček. „Naše časté jídlo byl jáhelník. Peklo se to v pekáči, v tom byly sušené švestky a krájelo se to normálně jako táč. Další bezmasé jídlo byly tašky. Placičky z těsta, které se plnily marmeládou, povidly nebo tvarohem, zaklaplo se to a uvařilo,“ vyjmenovává pamětník častá jídla na rodinném válečném jídelníčku. „Velmi známé jídlo z doby války byla řepná marmeláda a umělý med. Tomu medu se dávalo za vinu, že jsme každou chvíli měli nějaké ošklivé boláky. To jsme o každém věděli, kam se nesmí strčit a kam uhodit, protože tam má bolák,“ říká.

Bojový svaz nad říšským územím

Tehdy osmiletou základní školní docházku absolvoval Václav Šimíček z poloviny na základní škole v Praskačce a po čtvrtém ročníku přešel do takzvané měšťanky, které Němci říkali Hlavní. Ta byla v Hradci Králové, a tak Václav Šimíček musel do školy dojíždět vlakem. Vzpomíná na malebné jízdy parní lokomotivou, avšak v průběhu války dostávaly přednost německé vlaky a na železniční dopravu se nedalo spolehnout, takže často musel do školy i ze školy chodit pěšky. Výuka byla někdy přerušovaná leteckými nálety. „Když byl vyhlášen letecký poplach, tak jsme rovnou běželi za město do čtvrti, které se říkalo Farářství, to už byl spíš takový venkov. Tam jsme někde zalehli mezi zmole do trávy. A když byl konec poplachu – to byly sirény, to jsme slyšeli, tak jsme se zase vrátili do školy,“ popisuje pamětník s tím, že mnoho času během válečných let ve škole nestrávil. „Za celou moji školní docházku jsem se neučil o jediném zvířátku nebo rostlině. To prostě nebylo.“ Václav Šimíček také zažil formu distanční výuky. „Z naší školy udělali Němci lazaret (vojenskou nemocnici pro raněné německé vojáky). A tak mně začalo distanční vyučování. Jedenkrát týdně jsme si chodili do nějaké hradecké hospody pro úkoly a odevzdávali ty staré,“ líčí. „Po válce nám přidali jednoroční učební kurz, říkalo se tomu JUNK, abychom jakžtakž měli náhradu za tu válečnou školu, ale nestačilo to,“ dodává Václav Šimíček a vysvětluje tehdejší situaci ve válečném a poválečném školství.

O válce se na veřejnosti nemluvilo, zvlášť když Němci začali ustupovat. Václav Šimíček vzpomíná, že třeba v holírnách byly cedule s nápisem: Děkujeme vám, že nemluvíte o politice. „Přitom politikou se myslelo to, jak to vypadá na frontě,“ vysvětluje pamětník a dodává, že ani ve škole jim o válce nikdo nic neříkal. Popisuje však jinou vzpomínku: „Ke konci války jsme se jedenkrát ve vsi setkali s německými vojáky, kteří vedli transport zajatých Rusů. Bylo povoleno, že lidi ve vesnici můžou Rusům přinést jídlo. Před jedním statkem byly obrovské necky a tam to lidé nosili,“ popisuje Václav Šimíček a dodává: „Já jsem tam šel s bandaskou nějaké řídké protektorátní polévky, ale sedláci tam nosili bandasky mastných polívek, protože to byli tzv. samozásobitelé a neměli ani na všechno stravovací lístky. Měli maso, mléko, mouku apod. svoje. Ale Němci to všechno zasypali vařenou, strouhanou červenou řepou. A udělali dobře! Ti zajatci by to nepřežili, kdyby dostali najednou nějaké pořádné jídlo!“

Vlčák Rolf a revolvery

Václav Šimíček vzpomíná, že po skončení války šli přes ves pro změnu zajatí Němci: „Jeden ten zajatý Němec měl s sebou i psa, vlčáka na vodítku, a skočil k mému kámošovi a vrazil mu to vodítko do ruky. My jsme tomu vlčákovi začali říkat Rolf podle filmů, které se promítaly za války.“ Pamětník popisuje, že po válce měl každý z kluků ve vsi revolver, který našli v příkopech s odhozeným německým vojenským i civilním materiálem. „Poslední revolver jsem vyměnil za takhle dlouhou baterku. Ta přesvítila celou náves!“ zmiňuje se Václav Šimíček o jedné výhodné výměně.

V závěru války přes obec proudili němečtí sedláci, kteří utíkali před Rusy. „Protože to nebyla žádná sranda dostat se Rusům do spárů,“ vysvětluje Václav Šimíček a pokračuje: „Ti sedláci přijížděli s velkými vozy zakrytými prkny a bylo nařízeno, že se museli ubytovat včetně koní. Oni zůstali den, dva a pak zase pokračovali v cestě. Těmto lidem se říkalo národní hosté.“ 

Ze školy do zaměstnání a na vojnu

Vysněné povolání Václav Šimíček neměl. A protože rodiče chtěli, aby se šel vyučit, nastoupil do královéhradecké Škodovky na strojního zámečníka. Odtud pokračoval na vyšší průmyslovou školu, kde si udělal maturitu. Poté dostal  umístěnku do Hronova. Tam ho zastihla základní vojenská služba, během které byl zařazen do školy pro letecké mechaniky, odkud byl přidělen na plzeňské letiště, kde zrovna sháněli lidi do roje vlečných terčů. Václav Šimíček spolu s dalšími tak létali s lehkými německými bombardéry nad Kežmarok, za letadlem vlekli na 1200 m dlouhém laně „rukáv“ a protiletadloví dělostřelci, kteří tam sídlili, se do něj trefovali. „A můžu vám říct, že se netrefili pokaždé, někdy se trefili i do nás,“ líčí Václav Šimíček chvilky ze svého „vojákování“, jak on sám říká, ačkoli prý jeho vojna neměla s typickou vojenskou službou té doby mnoho společného. Po skončení vojny se vrátil do Hronova, odkud si požádal o přeřazení do Brna, do výzkumného ústavu, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu.

Důchodová léta si zpestřoval psaním, jeho kniha nazvaná „Tajemný pes“ vyšla v roce 2014 v nakladatelství Magda. V roce 2022 žil Václav Šimíček v Brně.