Václav Šimíček

„Vedli přes ves zas zajaté Němce. A jeden ten zajatý Němec měl s sebou i psa. Vlčáka, německého ovčáka, správně řečeno. Na vodítku. A najednou skočil k jednomu klukovi, [mému] kámošovi, a vrazil mu to vodítko do ruky. Obrovský vlčák, kterému jsme začali říkat Rolf. Každý jsme měli revolver. Protože když fronta, ani ne fronta, Němci utíkali a všechno vyhazovali – odhazovali. Tam bylo několik kilometrů u vsi, byly příkopy zarovnané vojenským i civilním materiálem. Tak jsme se v tom přehrabovali jako kluci, každý jsme měli revolver. Ale to je zajímavé, neměli jsme ty německé vojenské paraboly, no taky byly. Měli jsme hodně kolty, bubínkové revolvery. A to nebyla výzbroj armády německé. To prostě někde pobrali a zahazovali to potom. No a tak jsme jednou šli s tím Rolfem a kluk jeden začal střílet. Co ten pes dělal...! Tak jsme viděli, že si prostě užil na frontě svoje.“

„Za války v obchodech nic nebylo, byly potravinové lístky. Takže i to naše stravování bylo úplně jiné. Toho masa, těch přídělů na ty potravinové lístky, to bylo tak jednou týdně. Takže já znám některý jídla, třeba vzpomínám si, časté naše jídlo bylo jahelník. Víte, co to je? Nevíte. Prostě asi ty jáhly tenkrát byly bez lístků, protože si na to vzpomínám, že jsme to měli často. To se peklo v pekáči z jáhel, to je vyloupaný proso a v tom sušený švestky. A krájelo se to normálně jako táč. Ovšem byla spousta jiných jídel bezmasých. Třeba tašky jsme říkali. To byly takové těstové placičky, do kterých se daly povidla, marmeláda, tvaroh, takhle se sklaply a uvařilo se to. To bylo taky naše časté jídlo. A velmi známé jídlo z té doby války byla řepná marmeláda a umělý med. Ale můžu vám říct, že tomu se dávalo za vinu, že jsme každou chvíli měli boláky. A ošklivý. To jsme o každém věděli, kam se nesmí strčit, kam se nesmí uhodit, protože tam má bolák.“