Petr Šimr

„Společně jsme tam šli a společně ten koncert zažívali. Všecko bylo parádní, hudba vynikající. Hallyday byl někdo, i ta jeho kapela stříhala jeden rock'n'roll za druhým a i jiné písničky. Chvilku to narušili lidi, kteří prý asi nedostali vstupenky, tak nahoře v lese vyvrátili plot a přes lesík nabíhali zezadu. Je to vidět i na filmu, který tam tenkrát natáčeli estébáci. Ten film mám doma, dostal jsem ho od redaktorů z České televize, když natáčeli mé vzpomínky na koncert. To byl jediný problém ze strany publika. Mysleli si, že tam budou máničky něco vyvádět. Nevím, co si představovali, že tam vyvedeme, když my jsme tam přišli jenom na ten rock'n'roll. Tak oni to spustili sami. Vyprovokovali tam to, že házeli kelímky s pískem a trávou na pódium ke konci koncertu. Hallyday odešel z pódia. Koncert tím pádem skončil. Byl jsem tam s holkama pohromadě. Viděl jsem, že se schyluje k něčemu, u čeho nechci být. Odešli jsme a zastavili se U Jezírka na terase na pivo a tam jsme seděli hodně dlouho, když tam začali přicházet lidi ze směru od Lidových sadů, někteří uřícení, umazaný od hlíny. Tak jsme se dozvěděli, že tam byl rachot. Údajně to vzniklo tím, že někteří účastníci chtěli počkat u východu na Hallydaye a pozdravit ho zblízka. Policajti tam bohužel, nevím jak, vyprovokovali velkou rvačku a některé horké hlavy, které mezi fanouškama této hudby samozřejmě byly, tak se do nich pustily. Dokonce tam snad i [lidi] převrátili policejní auto, zapálili lavičku.“

„Mě probudil hukot letadla. Bylo mi to divný, říkal jsem si, že to nejsou naše letadla. Měl jsem ty zvuky za dva roky na letišti pod kůží. Cviční delfíni, který tam lítali, a občas MiGy (…) myslím, že jednadvacítky, to mělo úplně jiný zvuk. Tak jsem se ustrojil, že jdu na snídani, ostatní zůstali ležet. Nikde nikdo. Jdu a najednou na mě někdo z okna křičí: ‚Pospěš si, nebo ti to Rusáci sežerou!‘ Tak jsem říkal, no to je dobrý. A zase jsem viděl to letadlo. Letělo nízko, protože měli obavy, jestli se s nima naše cvičný MiGy nepustí do boje. Viděli, že tam byl klid, udělali několik přeletů a zase zmizeli a bylo ticho. Šel jsem na snídani, vrátil jsem se a už byl hukot. Velitelé nikde, měli nějakou obrovskou poradu na velitelství a dohadovali se, co bude dál. Jak jsme se později dozvěděli. Pak jsme viděli vrtulník, jak letí pomalu a zkoumá terén, pak si sedl. Vedla tam silnice ze Zvolena do Banské Bystrice a na té silnici leželo to letiště, na okraji obce Sliač byly kasárny směrem k Banské Bystrici. Vedle teče Hron. Najednou koukáme, že tam vrtulník klesal a klesal, pak jsme ho neviděli, protože klesl na loučku mezi silnicí a Hronem. Tam provedli výsadek sovětský vojáci. Vrtulník odletěl a čekali jsme, co se bude dít. U silnice se rozhrnulo křoví a objevila se tam hlava ruského vojáka, který se rozhlížel, něco říkal, pak postupně vylezli, bylo jich asi pět. Měli mantly do zimy, přestože byl srpen, a měli pušky, ani neměli samopaly. To byli lidi odsouzený na odstřel, to byla totálně první linie, tam se vždycky posílali lidi, s kterýma se už nepočítá, kdyby je náhodou zastřelil nepřítel. Začali tam chodit, vysílali vysílačkou. Už si nepamatuju, jakým způsobem zmizeli. Dlouhou dobu se nic nedělo a pak pozdě odpoledne začala přilétávat obrovská letadla nákladní. To přistálo, objelo ranvej, zastavilo, otevřel se poklop a vyjížděla technika, auta s přívěsama, cisterny s naftou nebo benzinem. Vojáci jezdili a hledali, kudy se dostanou. Těsně před našima kasárnama se jim hodil výjezd z louky na silnici. Pak se psalo o tom přímo v českých novinách, že to byl letecký most z Moskvy na Sliač. Obrazně z Moskvy, prostě někde z Ruska. Nepřetržitě jsme viděli celý to odpoledne až do večera a do druhého dne po poledni, trvalo to skoro 24 hodin, jak tam nalítávala letadla a přivážela tu techniku, která pokračovala dál do vnitrozemí.“

„Vystoupil jsem na Potsdamer Platz a navštívil vyhlídku, na kterou se sjížděli lidi autobusama, stály tam bufety, byla z toho místa obrovská atrakce. Z vyhlídky postavený z lešeňových trubek koukali přes zeď na východní stranu. Tam už nic nebylo. To byl prázdnej prostor, kdyby někdo chtěl na Západ, rozhodně by ho nepřeběhl, bylo to veliký. Měli to obšancovaný a hlídali to. Pěšky jsem se vydal podél zdi, dělal fotky, potkával lidi, až jsem došel na Checkpoint Charlie. Nevěděl jsem, co to je. Že to je to místo, kde proti sobě jednu dobu stály americký a ruský tanky. Tam bylo i muzeum přechodů na kapitalistickou stranu, byl tam i kus balonu a plošiny s propanbutanovýma bombama, kterou použil Čech k překonání hranice do západního Německa. Detaily už si nepamatuju. Byly tam vozíky, v kterých lidi vyváželi zeminu, když se podkopávali pod zdí. V díře v tunelu to tahali a vysypávali na druhou stranu. Byl to silný zážitek.“ – „Přemýšlel jste vy nebo i někteří herci, že byste tam zůstali?“ – „Já jsem nad tím přemýšlel, ale fakt jenom chvíli. Uvědomil jsem si: Ty blbče, máš doma manželku, máš syna, mámu, bráchu. V té době už jsem měl povědomí o tom, že rodina trpí, když někdo uteče. To byla jedna věc. A druhá věc byla, že jsem k tomu neměl odvahu, abych tam zůstal. Byla to kombinace zodpovědnosti a také – nestydím se to přiznat – připosranosti, že jsem se vrátil zpátky.“

„Rodiče se seznámili tam na nějakém večírku v Drážďanech, otec byl Čech a pracoval tam jako aranžér a matka byla, teď ani nevím, čím se živila, když se seznámili...“ – „To bylo po válce?“ – „Bylo to během války. Nastal problém tím, když se vzali v roce 1944, na sklonku války, matka okamžitě dostala výzvu, aby nastoupila jako totálně nasazená do továrny, kde se vyráběly bomby. Otec si žil dál svým životem. Bydleli na Nürnberger Strasse, tam jim potom osudný bombardovací nálet v roce 1945 zničil bydlení, jejich dům dostal přímý zásah. Už tam nemohli bydlet.“ – „Jak přežili bombardování? Byli v úkrytu?“ – „Myslím si, že přímo v jejich domě byly sklepy a tam chodili, a dokonce tam byli i v momentě zásahu toho domu. Podle vyprávění matky tam otec téměř oslepl, prach se mu dostal do očí. Bylo to hodně ošklivý. Matka ho tam musela vodit, když se dostali ven ze sklepa, protože neviděl. Jestli byl u doktora, to nevím. Ale prožili si tam celý hrůzný nálet a požáry, jak celé Drážďany hořely.“