Pavel Šindelář

„Potom, když ty Rusové přišli a co se dělo, tak jsem si řekl: ‚Tady to dobrý nebude, já jdu pryč.’ Tak jsem se rozhodl, že půjdu v červnu 1969 a odjel jsem vlakem do Rakouska. Takže to byl veliký mezník v mém životě, který mě dostal k tomu, že jsem emigroval a jsem v Austrálii. Do Austrálie jsem ještě nejel, jel jsem do Vídně, kde jsem šel okamžitě na australskou ambasádu, protože australská vláda si brala v této době hodně emigrantů z Československa, protože jsme byli částečně považovaní za politické uprchlíky. Přes hranice jsem jel legálně na pas a výjezdní doložku, která tenkrát musela být. A jel jsem jenom na čtyři dny, takže jsem si nemohl vzít s sebou plno věcí, nic, jenom na čtyři dny, co potřebujete, že jo? Tak jsem si vzal nejnutnější věci a vzal jsem si pár mých oblíbených knížek.“

„Bylo to trochu napětí fotit ruské vojáky. Stala se mi dokonce nepříjemná událost, že sovětský voják, který stál v tanku, je tam vyfocen, na mě mával, protože slyšel, jak cvakla kamera. Protože když fotíte, tak to cvakne. Tenkrát to cvakalo, teď už digitální ne. Takže když to slyšel, tak se otočil a říkal: ‚Dej mi kameru, dej mi tu kameru, chci tu kameru.‘ To já jsem odmítl, že ji nedám, otočil jsem se zády k němu a pomalu jsem odcházel. Můžu vám říct, že jsem cítil každý centimetr zad, jestli tu kulku dostanu, nebo ne. Bohudík jsem ji nedostal, vmísil jsem se mezi lidi. No a abych se uklidnil, začal jsem být roztřesený, tak jsem došel do první restaurace nebo hospody a dal jsem si několik piv, abych se z toho trochu vzpamatoval.“