„A přijeli Rusové. S vozy, auty, samí šikmoocí byli. Šel jsem za ředitelem s obavami, že v JZD je nepustili, aby si nabrali vodu. Oni totiž bydleli kousek za Klecanami v poli v remízku. Tam se ti Rusové utábořili. Kousek byla Odolena Voda a letiště a Sověti tam přistávali. Tanky a auta tedy jezdily po okolních vesnicích. A když se utábořili v Klecanech, slyšeli jsme, jak stříleli, kulky nám létaly nad hlavou. Stříleli tam zajíce, protože byli hladoví. Šel jsem za ředitelem a ptal se, co mám dělat, kdyby přijeli a chtěli dovnitř do školy, ubytovat se, nebo pro vodu. On – že nemám nikoho pouštět, zamknout, dát na vrata řetězy... Dopadlo to tak, že nakonec z Klecan zmizeli a rozptýlili se.“
„...Oni slyšeli tu harmoniku hrát, a tak ti opilí Rusové přišli k nám, zabouchali na dveře – a prý: ‚Davaj garmošku.‘ Táta s dědou ho bránili, aby mu tu harmoniku nevzali. Táta se tam s nimi začal pošťuchovat. Bylo léto, otevřené okno, naproti nám byla četnická stanice. Můj děda vyskočil na okno a ten Rus vytáhl pistoli a vystřelil. Střelil dědu do hlavy. Ten vypadl ven z okna. Na policejní stanici naproti uslyšeli výstřel, tak hned vyběhli. Český četník a ruský důstojník, který měl sovětskou posádku na povel. Přišli, ty dva ožralé Rusy zatkli, dědu odvezli do Teplic do nemocnice a krátce nato tam zemřel.“
„V roce 1962 byla takzvaná kubánská krize. Já jsem nastupoval na vojnu 16. 10. 1962, v den mých narozenin. V listopadu pak byla kubánská krize. To bylo hrozné. Nebyli jsme vycvičení, spali jsme ve vojenském oblečení, pohotovostní auta byla seřazená na place. Střídali jsme se, takže někdo spal v těch autech… to už byl listopad a byla zima, někteří spali na rotě na postelích, na kavalcích, ale směli jsme mít zuté jenom boty – tzv. půllitry – a mohli jsme mít opasek povolený. Ale jinak oblečení do vojenského. Samopal jsme museli mít pověšený na posteli a boty připravené – jen do nich skočit. A takhle to tam trvalo po celou dobu kubánské krize. Neměli jsme ještě výcvik.“
Vlastimil Šindelář se narodil 16. října 1943 v Klecanech u Prahy do rodiny dělníků Adolfa a Zdeňky Šindelářových. Otec byl vyučen jako zedník a elektrikář, matka prodavačka. Krátce po osvobození v roce 1945 se rodina přestěhovala do domu po odsunutých německých obyvatelích do Velemína u Lovosic, spolu s rodiči matky, Bedřichem a Annou Jirkovskými, tetou a jejím nevidomým synem. Nedlouho po nastěhování, při obraně nevidomého vnuka, dědečka Bedřicha zastřelili dva opilí sovětští vojáci. Po této tragédii se Šindelářovi vrátili zpět do Klecan. Tato událost ovlivnila smýšlení celé rodiny, Vlastimil vyrůstal v odporu proti Sovětům a komunistům. Nebyl přijat na vytoužený obor automechanika, přestože základní školu absolvoval s vyznamenáním, a dostal na výběr z velmi omezených možností. Vyučil se elektrikářem ve Spolaně Neratovice. Vlastimil Šindelář líčí život v Klecanech v době totality, kdy v padesátých letech probíhala kolektivizace, vzpomíná na vojenskou základní službu v roce 1962 v době karibské krize, dále na invazi vojsk Varšavské smlouvy. Sametová revoluce 1989 ho zastihla v době, kdy byl zaměstnancem podniku Technometra Praha. Byl členem stávkového výboru, vzpomíná například, jak komunisté likvidovali kádrové materiály. Vlastimil Šindelář žil nějaký čas také v Roudnici nad Labem, nyní bydlí v Praze. Je potřetí ženatý, má dvě děti.
