Jan Šinogl

* 1949

  • „My jsme vždy po určitém čase dostávali pozvánku na StB, že si nás chtějí vyslechnout, ale každého zvlášť, ne společně. Když jsme tam chodili ze začátku 80. let, tak byli hodně silní v kramflecích. Vyhrožovali nám, donutili nás pořídit si vystěhovalecký pas. Manželka se chtěla vystěhovat, ale mně se moc nechtělo. Pořád nám naznačovali, že když nepřestaneme v té činnosti, tak bude zle. Navíc se tady někdo pokusil unést práškovací letadlo, byly to dvě rodiny z Brodku u Prostějova, a my jsme se do toho zaangažovali tak, že celá vesnice si myslela, že jsem to pilotoval já, ale my ty lidi vůbec neznali. Já jsem jenom slyšel, že letadlo startují, chvíli letělo, potom rána a už bylo na zemi. Byly to dvě rodiny – čtyři dospělí a čtyři děti. Šel jsem za nimi, jak to letadlo spadlo, řekl jsem jim, že pro ně klidně něco udělám. A jedna ta paní mi říkala, že jestli bych tedy mohl dát zprávu do Brodku prarodičům. Než přijelo StB a Bezpečnost, tak mi na kus lístku napsala adresu. S manželkou jsme jeli do Brodku a našli jsme je a oni si okamžitě jeli do Znojma pro ty čtyři děti, tak nemusely aspoň do žádného dětského domova. A jak jsem říkal už před chvílí, u těch výslechů jsme později začali najednou cítit, že se napětí uvolňuje. A začalo to tím, že ty naše besprechungy, jak se chodilo k výslechům na StB, ten název vymyslel Milan Uhde, najednou když Gorbačov začal s perestrojkou, tak když jsme na ten výslech přišli, estébák mi najednou nabídl kafe. Já jsem odmítl, ne že bych se bál, že je otrávené, ale byl jsem z toho dost vyjevený. Prvně mi to nedošlo, ale když jsem si to promyslel, tak jsem si říkal: ‚Aha, něco se děje. Už si nejsou tak jistí.‘ No, a postupně se to uvolňovalo čím dál víc. Já jsem si dokonce mohl zažádat o soukromou práci pod místním národním výborem. Z ničeho nic také přestali tak zuřivě rušit Svobodnou Evropu, v novinách se už také něco sem tam objevilo.“

  • „Když jsme poprvé volili v této obci, která byla plná komunistů a zkostnatělá, tak si mysleli, že k těm volbám [v roce 1975] nepřijdeme. Přišli jsme, dali nám lístek, který rovnou strčili do obálky, a mysleli si, že to půjdeme rovnou hodit do urny, jak se to dělalo a jak se nechodilo ani za plentu. A my jsme si ty lístky vzali a šli jsme rovnou za plentu. Byli vyjevení, že je tu někdo, kdo chce volit tak, jak by se mělo. A od té doby se to s námi táhlo. Víceméně tím vygradoval ten osmašedesátý rok i celý můj příběh. Naše smíšená rodina a tak dále. My jsme kolikrát byli konfrontováni s takovými zajímavými věcmi. Například jedna naše naivní tetička z Vídně nám povídala: ‚Když sem nemůžete přijet, tak přijeďte k hraniční závoře, my tam přijedeme taky a popovídáme si.‘ Museli jsme jí vysvětlit, že se k té závoře nedostaneme, že je tam pětikilometrové pásmo, a že když tam vlezeme, tak nás zastřelí, nebo nás tam vůbec nepustí. Na tom je vidět zvrácenost toho systému, že je to úplná idiotština.“

  • „Vykládal mně táta, že za války bylo hrozně moc lidí, kteří Němcům donášeli, ale po válce byli strašně rychle velkými partyzány. Najednou z těch donašečů byli velcí partyzáni a velké Rudé gardy. A to jsem poznal i v tom osmašedesátém, jak se ti lidé také najednou rychle změnili. Úplně silně a naprosto přesně stejně jsem toto poznal sám na sobě po osmdesátém devátém roce. To bylo totiž úplně to stejné. Z donašečů, kteří na nás donášeli, to se tady s námi z vesnice bavily snad tři rodiny, jinak nikdo, se po tom devětaosmdesátém, a navíc ještě když jsem se tady stal starostou, najednou stali velcí přátelé, oni na nás mysleli a tak dále. A já jsem přesvědčený o tom, že to je ale naprosto přirozený lidský fenomén, kdy člověk potřebuje něčím zakrýt to své černé svědomí. Naprostý veletoč a přehlušení toho černého v hlavě. To je podle mého názoru takový fenomén, který se v dějinách opakuje pořád dokola.“

  • Full recordings
  • 1

    Strachotice, 23.04.2018

    (audio)
    duration: 02:17:10
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nic není černobílé

Jan Šinogl, mládí
Jan Šinogl, mládí
photo: archiv pamětníka

Jan Šinogl se narodil 25. září 1949 ve Znojmě jako starší ze dvou synů. Jeho postoje ovlivňovaly kontakty s příbuznými na Západě i Východě a poslouchání zahraničního rozhlasu. Přestože měl výborné studijní výsledky, kvůli tehdejším kádrovým posudkům rodiny nemohl po základní škole pokračovat ve studiu, a musel nastoupit do učení. Srpnové události roku 1968 jej definitivně přesvědčily o zvrácenosti komunistického režimu po roce 1948. K aktivní disidentské činnosti ho pak vyburcovalo úmrtí filozofa Jana Patočky na jaře 1977 na následky vyčerpávajících výslechů StB. Jan se spolu se svou ženou Drahomírou zapojil do činnosti Edice Petlice, která zajišťovala šíření textů zakázaných autorů. Záhy se oba dostali do hledáčku StB. Na základě udání došlo k vyšetřování jejich činnosti. Janovu manželku poslal soud v 80. letech na rok do vězení. Událost vyburcovala československou i světovou veřejnost a Drahomíra, která v době zatčení ještě kojila svého šestiměsíčního syna, byla nakonec po čtyřech týdnech propuštěna na svobodu.