Dušan Skála

„Oni to pojali... mě pojali jako toho, který to způsobil, jak museli těch dvacet lidí vodit jednoho po druhém. Tak mě pak odvedli po takové dlouhé chodbě do takové malé místnosti. Byli tam dva, jeden byl takový kulturista a druhý tam byl pro kontrolu, kdybych se neovládl. Ale já jsem byl na tom fyzicky velmi dobře, protože v těch uranových dolech se fakt makalo. Já jsem byl schopen se patnáctkrát až dvacetkrát bez doteku země vytáhnout v tom hornickém mundúru, s tou velkou baterkou a přilbou. Fakt jsem na tom byl dobře. A on mě tam postavil k posteli a začal mě tam mlátit. Samozřejmě, jak se chovat při výslechu, to fungovalo, to kolovalo. Tak jsem si říkal, že to nemá vůbec smysl - žádnou reakci, že to prostě musím vydržet. No a předtím mně řekl, ať všechno vytáhnu z kapsy. Měl jsem sennou rýmu, tak jsem tam měl asi tři kapesníky, nějaké klíče. On když viděl ty kapesníky, tak na mě začal řvát: ‚Ty prase špinavý, co to tady máš po těch kapsách?‘ A po těch deseti minutách jsem si dal párkrát hlavou do zdi. To docela bolelo. On mě zase přitáhl ke stolu, a: ‚Vem si to!‘ Začal jsem si to strkat do kapsy a v tom okamžiku se to zlomilo. A on se na mě tak podíval a řekl: ‚Ty si opravdu myslíš, že to má nějaký smysl?‘ A to byla taková odpověď pro mě, to mě tak strašně potěšilo, ty pochybnosti. Úplně mi to udělalo... pamatuju si ten pocit radosti. - ‘Ano. Má to smysl.‘“

„Skončil jsem ve vazbě a chodil jsem tam po té cele. A občas, předtím, jsem chodil k básníkovi Rotreklovi, seděl jsem u něj v pokoji a on dostal ve svých sedmnácti nebo devatenácti letech trest smrti, v roce 1948 nebo 1949, pak dostal doživotí. Pak tam byl třináct nebo šestnáct let. A když jsem seděl u něho v pokoji, tak na mě vždycky padla taková energie. On tam sice měl knížky, ale všechno to bylo takové temné. Prostě, ten kriminál tam byl. A ještě občas vyprávěl… oni vůbec nevěděli, co se venku děje, nedostávali noviny, nic. Říkal, že jednou dostal v balíku mýdlo, že si ho strašně vážil, že ho měl položené vedle takového toho bulharského splachovacího wc, kde jste si na to museli dřepnout, to nebyl normální hajzl, na naše poměry, a jednou v noci zaslechl takové šplouchnutí. V noci se tam také svítilo. Vyskočil a potkan držel to mýdlo, kterého si tak vážil, v hubě a zase zpátky skočil do té díry. Ještě vrazil tu ruku do toho hajzlu, cítil jeho ocas, ale mýdlo pak už neviděl. Takové veselé historky občas pouštěl. Pak jsem věděl, že Jaroslav měl za sebou asi… nevím, osmdesát měsíců. Tak jsem chodil po té cele, měl jsem sevřenou prdel strachy, protože mi došlo, že to už není jenom osmařtyřicítka, že to bude pět až sedm let za rozmnožování, a ještě když se to tiskne. A říkal jsem si, tak do prdele - Rotrekl tolik a přežil to, Šabata tolik a přežil to. To musím taky vydržet.“

„Matka byla pod přísahou. Já jsem přijel za měsíc domů, do Lanžhota. Vejdu, a oni stáli na dvoře, a když mě uviděla, začala plakat, křičet: ‚Cos to udělal?!‘ On taky na mě něco křičel a já jsem vůbec nevěděl, co se děje. No a vypadlo z ní, že dostala vyhazov. Hodinový. Já jsem říkal: ‚Já jsem přece plnoletý, dospělý. Bylo mi čtyřiadvacet. Já snad na to mám právo. ‚Cos mi to způsobil, jsem bez práce!‘ - ‚Tak se musíš bránit, oni tě přece nemůžou vyhodit. Kvůli mně, kvůli dospělému, plnoletému.‘ Musel jsem vrátit klíče, chtěla, abych se odhlásil. Já jsem je pak asi rok a půl neviděl. Nevím, tenkrát to se mnou teda hodně zatřepalo, zatřáslo. Protože když máte rodiče a přesto k nim máte kritický vztah, jsou to pořád vaši rodiče. A byla doba normalizace, mockrát jsme o tom mluvili. Tam už nešlo o žádnou víru, o žádné stranické přesvědčení. Tam už šlo jen o koryto. A já jsem si dodatečně mnohokrát uvědomil, že když podepisujete přihlášku do Komunistické strany Československa, tak vlastně podepisujete souhlas se vším. Co udělala, co dělá a co bude dělat. To znamená mrtví, poznamenaní, rodiny... vlastně s tím souhlasíte.“