The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Skála (* 1970)

• pamětník se narodil 23. srpna 1970 v Mladé Boleslavi

• vyučil se automechanikem v Děčíně

• vojnu odsloužil v Chebu u Pohraniční stráže, kde jako voják zažil sametovou revoluci

• na západě Čech už zůstal, přiženil se do rodiny mistra houslaře Emila Lupače

• na tchánův popud změnil řemeslo a vyučil se houslařem

• k roku 2024 jako mistr houslař i nadále pokračoval v rodinné tradici

Když vyučený automechanik Tomáš Skála narukoval v dubnu 1989 k Pohraniční stráži do Krásné u Aše, netušil, jak se mu brzy život otočí naruby. V rámci kontrašpionáže jezdil ve službě vlakem z Aše do Hranic a zpět. Měl za úkol sledovat situaci a tzv. vytěžovat pohlednou paní průvodčí. Na podzim přišla sametová revoluce. Vojáci odstraňovali ostnaté dráty, které museli ještě včera stavět. Útvary PS byly zrušeny. Vojáci základní služby byli převeleni jako výpomoc k policejním útvarům. Tomáš Skála si hezkou průvodčí Martinku z ašského vláčku vzal. A s ní i rodinnou tradici houslařského řemesla. „Můžeš se dál válet pod auty černej od kolomazi, nebo tě naučím stavět mistrovské housle,“ řekl mu otec nevěsty, mistr houslař Emil Lupač. Taková nabídka se neodmítá. A tak šel znovu do školy a auta vyměnil za housle, které do té doby nikdy zblízka neviděl. 

Mlynářský synek a švadlena

Tomáš Skála se narodil v Mladé Boleslavi, dětství ale prožil ve Štětí. Jeho matka Anita tam pracovala jako švadlena v továrně na oděvy Severka. Tatínek Adolf byl geodet, zaměřoval stavby. Pamětník v dětství hodně sportoval. Dělal všechny možné míčové sporty, hrál házenou. Zajímala ho auta a motorky. Proto se později vyučil automechanikem. Jako dítě navštěvoval Jiskry, do navazujícího Pionýra už však nechodil. Maminka byla členkou KSČ, otec nikoli. „Tatínek pocházel z velkého mlynářského rodu na Liberecku a měl na komunisty jasný názor. Doma ale vycházeli dobře, zvládli to. Hádky doma kvůli režimu neprobíhaly,“ vysvětluje Tomáš Skála. Matka mu později na otázku po důvodech vysvětlovala svůj vstup do KSČ, že jako mistrová v továrně musela. „Máma byla o ideologii komunismu přesvědčená, že je dobrá. Věřila jí,“ dodává pamětník. 

Dlouhé vlasy, džíny, lennonky

Tomáš Skála odešel v roce 1984 ze Štětí na učiliště do Děčína. Bydlel tam na internátě. „Dlouhé vlasy, lennonky, džíska, džíny. Jezdili jsme s kamarády na rockové festivaly, na poutě, vyhlášená byla Podřipská pouť. Pivečko, cigaretka, kapely. Myslím, že jsem tu divnou dobu díky sportu a muzice zvládl docela dobře.“ Učil se tři a půl roku. Po třech letech učení navazovala ještě po závěrečných zkouškách povinná praxe. Tu měl v autoservisu u Litoměřic, kde spravovali také automobily Vojenské správě. Tehdy se s jedním náčelníkem okresní správy dal do řeči a na otázku, kam by si přál narukovat, řekl, že hlavně ne na Slovensko. Nakonec se dostal do Lubů k Pohraniční stráži.

„Přišel povolávací rozkaz, že nástup do Chebu, k PS. Říkal jsem si, 200 až 300 kilometrů, to je v pohodě, ale pak jsem si uvědomil, že Pohraniční stráž, to zase není tak jednoduché. Tudíž buďto jsem musel být prověřený, že jsem ten správný kádr, anebo za to mohl ten autoservis, že jsem dobře opravil klukům ty jejich vojenský auta. Tak to bylo trochu rozporuplné, otec byl kulak, matka v komunistické straně a já se dostal na Pohraniční stráž,“ podivuje se i po letech Tomáš Skála. Šlo o 1. prapor Pohraniční stráže. Měl šest rot, od Hranic až po Polnou. Pamětník prošel tříměsíčním přijímačem, pak byl na velení praporu v Krásné u Aše. „A pak, to zase vznikl nějaký takový rozpor, že jsem se dostal, jako bychom řešili kontrarozvědku, jestli to takhle můžu říct,“ objasňuje Tomáš Skála.

Skála, ty jsi taký vzpurný

Pamětník trefně poznamenává, že ve službě strávil velice pozoruhodnou dobu: „Nastupoval jsem 4. dubna 1989 ještě za relativní totality. Nejprve byl tříapůlměsíční přijímač. To byla celkem ostrá fyzická příprava. Ale jelikož jsem na tom byl ze sportu dobře, dalo se to zvládnout, po fyzické stránce jsem neměl žádný problém.“ Šikana byla podle jeho vzpomínek hlavně fyzická. Pamětník vypravuje, že museli hodně běhat, klikovat, dřepovat. „Po slovensky se říká: ‚Skálo, ty jsi taký vzpurný!‘ Že jsem byl vzpurný, že jsem vyloženě neposlouchal ty hlouposti, co nám dělali,“ usmívá se pamětník a popisuje, jak proto trávil hodně času na směnách v kuchyni. Za vzpurnost škrábal brambory pro šest set vojáků a cídil hrnce. 

Během mé služby se nic závažného nestalo

Po přijímači se Tomáš Skála dostal na velení praporu v Krásné u Aše. Byl zařazen ke kontrarozvědce. „Byli jsme tři kamarádi, kteří mohli chodit v civilu a jezdili vlakem, motoráčkem, z Krásné u Aše do Hranic a zpět. Měli jsme sledovat lidi, kteří mají namířeno přes zelenou čáru, a tipovat ty správný darebáky, co chtějí utéct z té naší komunistické krásné země tehdejší.“ Dodnes pamětník nechápe, proč si vybrali právě jeho. „Museli jsme ‚vytěžovat‘ ve vlaku paní průvodčí a já ji vytěžoval tak poctivě, až jsem si ji vzal za ženu,“ směje se. Za ten půlrok do listopadu 1989 zažil jen dvě ostrá hlášení o překročení drátů na hranicích, kdy vojáci, kteří sloužili na rotách, vyjížděli do terénu.

Pamětník vypravuje, jak vypadala jeho služba. „Měl jsem ruksáček, tam byla vysílačka, která nefungovala. Neměla baterky, nikdo by se s ní nespojil. V tom směru mohu být úplně klidný. Nás zajímaly jiné věci. Jak se člověk dostal jako voják v civilu ven, měl jiné starosti,“ usmívá se. Museli podávat hlášení, to ano. Většinou hlásili obligátní: Během mé služby se nic závažného nestalo. „Na body to jistě nebylo. Fyzicky jsme nikdy nikoho nechytli. Bylo to spíš takové tipování, že by člověk musel zavolat, aby přijela hlídka dotyčného zkontrolovat. Já takové právo neměl,“ vysvětluje Tomáš Skála. 

Kdyby to někdo odmával, nedopadlo by to dobře

Na vojně prožil sametovou revoluci. Jelikož se s kamarády dostali ven, mohli donést z města plakáty a nějaké informace o tom, co se opravdu děje. Jak pamětník vypravuje, ani vojáci z povolání neměli o situaci přehled. „Listopad byl hodně ostrý. Jako PS jsme spadali pod MV, a tak jsme museli 16. listopadu 1989 naskákat do aut, dostali jsme ostré samopaly a ostré náboje a svezli nás do Chebu.“ Tam čekali, co bude. „Komanči to měli nachystané, že by i vojska MV musela jít bránit tady to jejich území komunistický. Zpětně si člověk uvědomuje, co to mohlo být za průšvih, kdyby to někdo odmával. To by nedopadlo dobře,“ líčí pamětník napětí v armádě v revolučních dnech okolo 17. listopadu 1989. „Po revoluci jsme byli ještě dál vojska PS, ale s tím rozdílem, že jsme ty dráty na hranicích už nemontovali, ale začali je demontovat,“ pobaveně dodává Tomáš Skála. 

Jako slepý k houslím

Hned po vojně se oženil, a také proto mu ji zkrátili o dva měsíce. Končil 10. 11. 1990. Svatbu měli s paní průvodčí v Lubech, v restauraci na Flusbergu. Měla být původně 17. listopadu, na výročí revoluce, ale nebyl volný termín. „Přiženil jsem se do rodiny věhlasného mistra houslaře Emila Lupače, o kterém jsem dřív neslyšel ani slovo. Přišel jsem k tomu, jak se říká, jako slepý k houslím. Rčení, které  opravdu funguje,“ vypravuje pamětník, jak se dostal k houslařině. „Následoval jsem svoji ženu a vyvázal se z oboru automechanik. Dřív jste musel odpracovat nějaké roky, když vás platil podnik na střední škole. Scházely mi dva roky, ale protože jsem následoval manželku, tak mi je odpustili. Ženil jsem se v neděli, měli jsme nachystanou svatební cestu do Paříže, a mně hned v pondělí volali z fabriky, kde jsem měl po týdnu nastoupit, že si tam kluk zlomil ruku a potřebují mě hned,“ vzpomíná pamětník, jak rychle se ocitl uprostřed vůně dřeva a kalafuny.

Tchán Emil Lupač dal Tomáši Skálovi jasně najevo, jaké jsou jeho možnosti. Z okna jeho houslařské dílny bylo vidět na Svazarm, kde se opravovala auta. „Tady máš možnost, že tě naučím stavět housličky, budeš mít na sobě zástěrku a jen takhle třepneš – a hoblinky spadnou na zem,“ vzpomíná pamětník, jak mu tchán předestřel hlavní výhody houslařského řemesla oproti černé práci automechanika. „Já jsem přitom do svých dvaceti let neviděl housle zblízka! Tak jsem na to kývl a začal pracovat ve fabrice na hudební nástroje a u toho jsem si udělal střední školu. Při zaměstnání jsem se vyučil houslařem. Škola byla v Lubech, slavili jsme tam zrovna výročí 135 let od jejího založení,“ vypráví pamětník a dodává: „Takovou já dostal šanci a výběr. Můj tchán mi ukázal cestu, jak se staví housličky, violoncella i celé kontrabasy, takže jsem dneska schopen postavit jakýkoli strunný nástroj z té smyčcové rodiny.“

Hlavní je porozumět dřevu

Tomáš Skála časem zjistil, že hlavní gros houslařiny je především porozumět dřevu. „Hudební sluch také, samozřejmě. Ale ten se dá do určité míry vytrénovat. Mě rodiče do hudební školy neposlali, já už své děti ano a rovnou na dva nástroje, aby to neměly tak jednoduché. Hudba musí být k životu, stejně jako sport,“ vysvětluje pamětník. Byť sám nemá absolutní sluch, je dnes schopen rozlišit určité kvality tónu, jeho barevnost a sílu. Doplňuje: „Houslařina je řemeslo jako každé jiné. Zručnost tam samozřejmě musí být. Řezbářská práce, pečlivost a taková nejdůležitější věc, musíte se naučit porozumět dřevu. Sladit vrchní a spodní desku, aby pak ten nástroj krásně hrál, to je vrchol houslařského řemesla.“ Hlavní dřevo pro výrobu smyčcových nástrojů je javor a smrk. Hlavička nástroje, postranice, tzv. luby a spodní deska jsou z javoru, vrchní desky jsou smrkové. Používá se bosenský javor z oblastí bývalé Jugoslávie. Na vrchní desky větších nástrojů, violoncell a kontrabasů se používá smrkové dřevo ze Slovenska a Šumavy. Jinak houslaři pracují se dřevem z rakouských a švýcarských Alp. Dřevo na mistrovský nástroj musí být minimálně třicet let staré. Vyschlé přirozenou cestou, aby v budoucnu nepřijímalo vlhkost z okolí. 

Jako Stradivari a Guarneri

Mistr houslař shrnuje: „My jsme jeden z mála oborů, který se moc neposouvá. Už čtyři sta let kopírujeme slavné italské houslaře  Stradivariho a Guarneriho a jen se jim snažíme vyrovnat. Respektive napodobit to, co oni dělali už v tom 16. a 17. století. Tam se moc nového přidat nedá. V tomhle je náš obor dost specifický.“ Za pětadvacet let postavil pamětník asi 250 až 300 nástrojů. Jsou doslova po celém světě, od Japonska, Austrálii přes Evropu po Ameriku. Jak Tomáš Skála upozorňuje, většinou vyrábí nástroje pro mladé, nadějné muzikanty. Ale poslední dobou nastupuje trend, že i starší lidé si udělají radost novými kvalitními houslemi. 

„Můj tchán a učitel pan Emil Lupač je jako osobnost i po té lidské stránce opravdu výjimečný. Oba dva s jeho manželkou Frídou jsou úžasní lidé, v rodině mě přijali jako syna. Už pan Kostka, soused a mistr kytarář, mi v roce 1990, když jsem se ženil, říkal: ‚Tomáši, Tomáši, ty ses přiženil do nejlepší rodiny v Lubech.‘ Tehdy tomu člověk nerozuměl, ale dnes mu musím dát za pravdu. Oba dva, Emil i Frída, jsou jako moji rodiče. To byla neskutečná výhra! A samozřejmě nesmím zapomenout na manželku,“ připomíná na závěr vyprávění Tomáš Skála, mistr houslař, s úsměvem svoji krásnou průvodčí z ašského vláčku, kde to všechno začalo...