„Oni ti vojáci taky byli chudáci. Chodili za ženskými, jestli by jim vypraly. Chodili po domech, aby jim vypraly nějaké to osobní prádlo. Vypraly jim, no. Oni byli chudáci, když se to vezme. Poněvadž tady bylo plno vojáků, fronta, a to byli ti rekruti a otec jim musel našívat výložky. Měli to nějak tady na tom límci a on dostal rozkaz, že jim to má přišít. Myslím, že to bylo za korunu. A vím, že tady jednou večer byl ten jeden vojáček. Mluvil česky, protože byl z pohraničí. Maminka potom úplně brečela. Bylo mu 17 let. Vyprávěl, že je vzali, že půjdou na práci kopat zákopy. Musel jít. Tak je naložili a odvezli a začali je oblékat do vojenského mundúru, a na vojnu. To je, jako by je pochytali. Tak to tady takhle vykládal, to si pamatuju.“ - „Byl asi německé národnosti?“ - „To já nevím. Mluvil česky.“
„Škola. Ta se vystěhovala pryč a my, co jsme tady jako děti byli, jsme museli chodit do Tisemy. Tam byla jednotřídka a teď tam najednou bylo tolik dětí. Tak jsme potom chodili na dvě směny. Na ráno a na odpoledne. Chodili jsme šest kilometrů a byla zima.“ - „Pěšky jste chodili šest kilometrů? Šest kilometrů tam a šest kilometrů zpátky?“ - „Pěšky, no ano! Šli jsme to půl druhé hodiny. Před půl sedmou jsme se jeden po druhém scházeli a šli jsme. Bylo nás takových dvanáct dětí určitě. Ty menší chodily taky. Chodily do první třídy a pěšky do Tisemy. Ty větší je opatrovaly.“ - „A neulívali jste se radši z té školy?“ - „To ne, maminka nás posílala do školy, museli jsme. Ale to víte, že se nám nechtělo. Hlavně když byla zima. To bylo sněhu, cesty zaváté. To nebylo prohrnuté.“
„Chodili sem pořád nějací dva Němci, byli to důstojníci, a s nimi Čech. Nevím, jestli to byl starosta. A jelikož otec byl krejčí, tak chtěli, aby tady zůstal. Protože tady pro ně bylo zázemí. Oni měli okolo cvičiště, ale Neveklov, to bylo středisko. A tak oni chtěli krejčí, ševce, obuvníky a různé lidi tady přemlouvali. Takže jsme pak byli v tom vystěhovaném a byli jsme tady skoro jako zajatí, protože jsme nikam nemohli. Byli jsme tady pro Němce. Lidi chodili na pole... Tahle strana ulice, to je Pražská, tak ta jedna strana ulice byla obsazená. Takže lidi, co byli naproti, se museli sestěhovat sem, ti bydleli u nás. A tam naproti potom byli vojáci. Po dobu cvičení tady bydleli a měli kuchyň támhle v bytě a na zahradách se pro ně vařilo a pak šli do války. Tady se cvičili, a pak šli.“
Jaroslav Škarvan se narodil 20. srpna 1932 v pražské porodnici, ale s rodiči žil ve středočeském Neveklově, kde bydlí dodnes. Otec Jaroslav zde provozoval krejčovskou živnost, maminka Marie se starala o domácnost, ke které patřil také kousek pole, louka a drobná hospodářská zvířata. Škarvanovi patřili mezi několik českých rodin, které nebyly v roce 1943 vystěhovány z Neveklova kvůli zřízení výcvikového prostoru Waffen-SS. Jaroslavova tatínka coby krejčího Němci v Neveklově nasadili na práci ve správkárně uniforem a Jaroslav, kterému v Neveklově zrušili školu, musel docházet do šest kilometrů vzdálené školy v obci Tisem. I to byl důvod, proč jej maminka poslala v roce 1944 k tetě do Modřan u Prahy, kde měl školu blíže. V Modřanech prožil i Pražské povstání a konec války. Po návratu do Neveklova u nich doma bydleli sovětští vojáci. Jaroslav popisuje, jak rabovali a vyhrožovali, že matku zastřelí. V roce 1947 dokončil měšťanku v Neveklově, poté šel do Prahy do učení na krejčího. V roce 1948 mu po dlouhé nemoci zemřela maminka a on se vrátil do Neveklova, kde se doučil u otce. Chtěl šít a pokračovat na oděvní průmyslovce, ale jeho plány zničil komunistický puč a následná likvidace živnostenského stavu. Jaroslavovi nezbylo, než nastoupit jako brusič do podniku Jawa, kde pracoval až do důchodu. V roce 1961 se oženil a založil rodinu. V roce 1968 byl svědkem sovětské okupace v Neveklově. Jaroslav Škarvan zemřel 17. ledna roku 2021.
