Josef Skohoutil

„(Při návštěvě) mezi námi bylo sklo, v tom skle byly takový dirky jakoby, síť, no a přes to jsme mohli spolu mluvit. A když už to skončilo... Vedle nás byl bachař, takže ten poslouchal každý slovo, my jsme nemohli říct... Teď o čem mluvit, když ji nevidíte léta. Takže ty kontakty... přece jenom tam cítíte, teď musíte navázat na něco, že ano. A když to končilo, tak jsem ji mohl políbit, tak vim, že mi dala v puse nějakej moták nebo něco tam měla strčenýho. Teď já jsem řikal, co to dělá, tak jsem to prostě držel, už si nevzpomínám, co to bylo. Ale nějaká poznámka to tenkrát byla. Tak holky byly školený venku, voni věděly, co maj dělat. Naši bratři pravidelně se o ní starali, pravidelně. Oni ji totiž vyslýchali v Ruzyni se mnou asi tři týdny. Den co den ji pustili třeba v noci, ona šla domů a ráno šla do zaměstnání a cestou ze zaměstnání ji sebrali a znova do Ruzyně. Až se zhroutila, položila se, to vim. Takže potom byla někde na léčení, babička se starala o děti, pak jí propukla štítná žláza, a když jsem se vrátil z vězení, tak už měla rakovinu, už začínala. To bylo zřejmě vyvolané tim stresem a těmi těžkostmi, které prožila. Ale zachovala se věrná do poslední chvilky života.“

„1. října jsem nastoupil a 2. října už jsem byl eskortován do tý vojenský věznice na Hradčany. Šel jsem okamžitě za velitelem, abych neprovokoval, aby neřekli, že ňák chtěl jsem ovlivnit druhý, a řek jsem mu to soukromě. No tak mě převlíkli do toho... Já jsem odmítal i mundúr a podobně, tak jsem si sundal i ty odznáčky, to bylo takový to nadšení. No a vyslýchalo mě tam takovejch sedmnáct důstojníků, vyhrožovali, já jsem se furt hájil Biblí, Biblí. Když viděli, že to nejde, tak mě dali hned do tý místní věznice jejich, svlíkli mně tkaničky, dali mě na pryčnu. Já jsem z toho měl radost tenkrát, mně to nevadilo, no. A druhej den mě eskortovali na Hradčany. Tam mě zmlátili hned, protože ten Suchá Lípa tenkrát si řikal: ‚To musí bejt ňákej grázl, když jeden den nastoupí na vojnu a druhej den už ho eskortujou.’ No a když zjistil, kdo jsem, řikal, že tam má taky jednoho takovýho, kterej neutíká, že pracuje venku, opravuje tam něco, tak pak už jsem to měl volnější. Dali mě na celu s druhejma vězněma a tomu Suchýmu Lípovi, to je zajímavý, jsem krmil králíky na dvoře vězeňskym. Tak viděl, že nemůžu utéct. A když tam potom tam vodili Slánského a tyhlety lidi, tak jsem se musel schovat, aby jsem to neviděl. A mohu vám říct, že jsem tedy viděl některé ty věci a bylo to něco hrozného. Oni je tahali po zemi, bylo to příšerný. No tak byly to hrozný výslechy, to vím, že když jsem potom s některýma mluvil, co to přežili, v Leopoldově nebo na Jáchymově, takže vim, že pili ze záchodu, že to bylo něco příšernýho, zneužívali ty ženy, to vim, to mi vyprávěli. Viděl jsem taky, jak je táhli po zemi v bezvědomí nazpátek. To jsem zahlídl tenkrát jako mladý chlapec. To víte, že to na mně zanechávalo stopy. Tam jsem byl asi dva měsíce, pak jsem byl odsouzen a pracoval jsem zbytek v Mimoni a potom v kamenolomu v Košťálově u Semil.“

„Tam jsem byl na samovazbě, tam byly ty... To byl kamrlík, tři krát dva a půl metru, tam prakticky nešel vzduch. Kdo otevřel dveře, tak se to trošku zavětralo, jináč tam byl strašná zima. Vim, že to bylo ty první tři týdny, že než jsem si zvyknul, že to bylo tvrdý. Ráno v sedm... v šest jsme se probudili, od sedmi jsem šel na výslech, do dvanácti hodin, na hodinu na celu a pak znova… A tak to šlo 5 měsíců. Opakovaně, znova. Chtěli mě přesvědčit, že jsme agenti americký tý, no nesmyslný věci. Snažili se to dostat z nás, řikali: ‚Ty před tebou dostali patnáct a osmnáct let, tak když nebudeš mluvit, dostaneš provaz.‘ No takže takhle probíhaly naše výslechy. Ty výslechy byly každý den, trvalo to pět měsíců vždycky ráno od sedmi do dvanácti, poslali mě na celu, najed jsem se a znova, někdy až do osmi do večera. To se (opakovalo) pořád pět měsíců nonstop za sebou, jo. Hotový výslech, znova od začátku, prostě snažili se to porovnávat, ty věci. Já měl pouze jednoho, ale občas tam přišli vždycky dva tři, takový z těch... v holinkách, začli na mě křičet a vyhrožovat. Abych byl spravedlivý, ten můj referent, byl to ňáký plukovník, pokud jsem tam byl s nim já, tak se choval poměrně solidně. Ale když tam byli potom další, tak se choval jako oni. Prostě bál se. No já jsem byl v rohu takhle, měl jsem přivázaný ruce k tomu... řetězem, abych nemoh na něj skočit nebo něco dělat. No později pak se to uvolnilo, pak už nás tak po těch třech pěti měsících už jsme nechodili zavázaný oči, už nás nevázali tedy. No, zřejmě se pomalinku to uvolňovalo. Vim že tenkrát mně řek referent: ‚Když budeš rozumnej a přiznáš se, do roka pudeš domu.‘“

„To byl jeden z důvodů, proč mě potom poslali do Leopoldova, protože jsme tam už získávali lidi, jo. A teď jsem si vzpomněl. Byl tam člověk, byl to mladý chlapec, ňáký údajně grázl, za ňákou věc tam byl, a von se změnil. A to vim, že mě volali kvůli tomu, že jsem s nim hovořil, že mě kvůli tomu volali, a já jsem se hájil, že by měli být rádi, že ten člověk už neni grázl a že reaguje. To byl jeden z důvodů, proč mě tehdy poslali potom do Leopoldova. Aby jsme neměli takovej pohyb. Protože tam byl poměrně – po směně byl v tom táboře volný pohyb poměrně, jo. Pokud jste nešel dále za to postřelovací pásmo. No tak jsme si sedli někam, protože jsem znal Bibli zpaměti, civilisti nám přinesli literaturu. Tak si vzpomínám, že když byl jednou nástup v noci, tak jsem si tu literaturu, tak jsem si rozříznul tady v kabátě takový to futro, tam jsem to dal, a když nás prohlíželi, tak jsem to držel takhle v ruce. No takže z toho jsme čerpali. Měli jsme tam taky malinký fotokopie, někdy jsme dostali i k tomu lupu, aby jsme to mohli číst. Takže byli jsme zásobený tam. Ty bratři, co tam byli přede mnou, ty už měli styk, už to měli zařízený a ty některý ty civilisti, jejich manželky nebo rodiny jejich byli Svědkové Jehovovi, tak to tam šlo.“