Vítězslav Škorpil

„Když jsem zmiňoval rok 1977 a Chartu, ještě rok předtím, v roce 1976, vypukla mediální aféra Plastic People. Pamatuju si, že máma tehdy přinesla domů Mladý svět a říkala: ‚Přečti si Mladý svět.‘ Já jsem říkal: ‚Prosím tě, to mě nezajímá, na to už jsem moc starej.‘ A ona říkala: ‚Jen si to přečti.‘ No tak jsem otevřel Mladý svět a tam stálo: Případ Magor. Ještě pořád mi to nějak nedoklapávalo, co v tom článku je. Přečetl jsem si to a bylo to pochopitelně o Jirousovi. Tam odtud jsem se dozvěděl, že skupina Plastic, jak mi tehdy řekl, ti Plastic People, byli pozatýkáni a tak dále. V tom článku byli představeni jako ty nejhorší zrůdy, největší narkomani a šílenci a kdesi cosi. A to nebyl jenom Mladý svět, ta kampaň se rozjela v rozhlase i v televizi, pořadem Atentát na kulturu. Připojil se Dikobraz, kde začal vycházet jakýsi seriál Trpaslíci mají přednost, tam byli parodováni tihleti hudebníci. Pro mě to bylo iniciační, naprosto, pro mě to bylo úplně iniciační. Když jsem poprvé v televizi [v pořadu Atentát na kulturu] uviděl Plastic People, ale především DG 307, byl jsem naprosto uhranutej. Říkal jsem si: ‚No to je prostě úžasný.‘ Tajil se mi dech. A přitom kromě tehdejší Jirousovy zmínky o skupině ‚Plastic‘ jsem o tom do té doby nevěděl vůbec nic. Naprosto jsem si to zamiloval. A myslím, že tady v tom nejsem sám, to říkalo hodně lidí. Myslím, že Vladimír Lábus z Loun taky říkal, že [Atentát na kulturu] pro něj byl iniciační pořad. Že to viděl a pochopil, že to jsou přesně ti lidi, se kterými se chce znát a má je rád. Ale teď jsme se v Humpolci s mým bratrancem dostali do prekérní situace, protože v Humpolci se vědělo, že Jirous je náš strýc. V ten moment jsme začali být zajímaví. A ostatní se nás ptali: ‚A na co on to hraje?‘ My jsme nevěděli. Naprosto jsme nevěděli, jakou roli má v té kapele. Tak jsme se rychle doma ptali a babička říkala: ‚Nevím, ale když byl malej, tak hrál na klavír.‘ Tak jsme říkali, že hraje na klavír. A takové ty detaily jsme pochytali až později od starších kamarádů. V Humpolci byli tehdy pamětníci lesní brigády Plasticů z roku 1971–1972. Takže pak jsme ty rozumy nějakým způsobem pochytali, informace jsme si dali do kupy a už nám začalo být jasno.“

„Ivana Jirouse, jak jsme mu tehdy říkali, strejdu Ivana, jsme jako děti úplně milovali. Já ani nevím, jak to říct, jak to popsat. Vyzařovala z něj ohromná energie. Když přišel na návštěvu, okamžitě bylo veselo, okamžitě se něco dělo. Patrně sálal nějakou energii, kterou jsme my jako děti cítili. A nikdy nepřišel sám, vždycky přišel s nějakou svojí ekipou, ať to byla jeho žena Věra, ať to byli Ságlovi, Honza se Zorkou. Taky několikrát přišel na návštěvu s Karlem Vojákem, což je údajně nějaká legendární postava. Z dospělosti ho neznám, ale pamatuji si ho z dětství. Karla Vojáka jsme jako děti milovali. Věra [Jirousová] vždycky říkala: ‚Vojsko jde.‘ A to jsme věděli, že přijel i Karel Voják, a byli jsme šťastní. Vždycky se něco dělo, nikdy nám nezapomněl přinést nějakou pozornost, ať to byl míček… Jednou jsem od něj dostal takového parašutistu s padákem a na padáku bylo napsáno 007. Říkal mi: ‚To je James Bond, to si pamatuj.‘ To jsou moje nejranější vzpomínky na Ivana Jirouse, a jak říkám, jsou jenom pozitivní, moc hezký. On dokonce, když hráli Plastic People nebo The Primitives Group někdy v letech 1967–1969, přijel naše rodiče pozvat na koncert do Národního domu v Karlových Varech. To jsem jim po deseti letech upřímně záviděl. Ale naši to tehdy dost odzívli, protože oni fandili spíš těm Neckářům a Matuškům, tomu střednímu proudu. Tak to jsou asi nejranější vzpomínky.“