The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdenka Skorunková (* 1967)

• narodila se 12. října 1967 v Českém Krumlově manželům Skorunkovým

• od roku 1982 působila v Pěveckém sboru jihočeských učitelek a se sborem navštívila řadu západních zemí

• zaměstnána v Městském kulturním centru v Prachaticích

• účastnila se dění sametové revoluce v Prachaticích

• se sborem Česká píseň se vypravila do Itálie, kde se následně seznámila se svým budoucím manželem

• v květnu 1993 úspěšně ukončila studium kulturní antropologie na FF UK

• v září 1993 se v Českém Krumlově provdala za Giuseppa Datiho a odstěhovala se do Florencie

• působila jako překladatelka

• roku 2003 stála u zrodu společnosti ARCA, Amici della Repubblica Ceca Associati

„Český pas mám na jméno Zdenka Dati. Pro české orgány jsem převzala příjmení manžela, ale problém byl tady v Itálii, zde se příjmení po manželovi nepřejímá. Když jsem se představila jako Zdenka Dati, koukali na mě divně a řekli: ‚Za svobodna ses jmenovala Skorunková, tak pro nás jsi Skorunková.‘ V italském občanském průkazu mám napsáno Zdenka Skorunková, vdaná Dati. Takže všechny italské doklady jsem měla na jméno Skorunková a české na jméno Dati. Když jsem jela do Čech, tak jsem musela mít potvrzení z konzulátu nebo z ambasády, že Zdenka Skorunková je tatáž osoba jako Zdenka Dati.“

Jihočeské kořeny

Pamětnice pochází z jižních Čech, její předci z otcovy i matčiny strany mají kořeny v okolí Českého Krumlova. Rod Skorunků je spjat se správcováním schwarzenberských statků. Po válce Skorunkovi osídlili dům po odsunutých Němcích na okraji Českého Krumlova v Novém Spolí a setkávala se u nich široká rodina; Zdenčin otec Rudolf Skorunka měl mnoho sourozenců. Pamětnice byla jako dítě pyšná na rodové jméno a považovala jej za šlechtický atribut.

Po Alžbětině, matčině linii vede nitka k Bartošovým do Mříčí u Křemže v okrese Český Krumlov, mezi nimiž je nejvýraznější postavou dědeček Tomáš, svéráz a lidovec, kterému znárodnili hospodářství. „Děda Tomáš byl významnou osobou mého života a prostřednictvím jeho příběhů, které jsem svým dětem převyprávěla, i důležitou součástí jejich bytí. Když se narodil můj první syn, tak se vůbec nediskutovalo o tom, jak se bude jmenovat. Že to bude Tomáš, bylo dané.“

Zdenka se narodila v roce 1967 a měla o šest let mladší sestru. V sedmdesátých letech rodiče postavili dům na okraji Krumlova, kde měla rodina základnu. Obě děvčata však veškerý volný čas trávila s dědou Tomášem a dvěma bratranci v Mříčí, na venkově, se zvířaty, v přírodě. Další štací Zdenky, která doslova trávila dětství s kufrem v ruce, byly přehlídky, na kterých vystupovala coby členka folklorního souboru.

Jedno okno na Východ, druhé na Západ

Zdenčina matka sdílela ideály svého otce Tomáše, a byť pracovala na okresní prokuratuře, do komunistické strany nevstoupila. Otec pamětnice zase sdílel ideály svého otce, který roku 1921 stál u zrodu místní komunistické strany, a stejně jako on věřil komunistickým ideálům. Roku 1975 vstoupil do strany – už proto, aby mohla děvčata studovat. Rodiče se veřejně nikdy neprojevovali a každý si myslel své. „Strpěli nám Pionýra a zároveň nás do ničeho nenutili.“

Zdenka se velice ráda, s nadšením a vzorně účastnila školních, pionýrských i jiných veřejných akcí. Za vynikající sportovní výkony dostala ve svých dvanácti letech jako odměnu příležitost jet na čtrnáctidenní pobyt do Oděsy. Odjížděla s nadšením, že uvidí avizovaný model perfektního uspořádání společnosti, ovšem vrátila se rozčarovaná. Když se o pár let později prvně vypravila se souborem na Západ, byla konfrontována s rozdílem mezi oběma bloky a také s rozdílnými výklady protipólného světa a propagandou. „Byla to moje první existenciální krize. Maminka se do toho vložila a začala mi vyprávět fakta. Tatínkova sestra mě vzala na půdu, kde měla schované noviny z Pražského jara, a řekla: ‚Přečti si to a poper se s tím.‘ Seděla jsem tam, četla novinové titulky, které jsem vůbec neznala, a tiše jsem slzela, protože jsem nevěděla, na čem jsem.“

Zpěvačkou a (nebo) učitelkou

Pamětnice byla a je racionálně založená, není věřící. Ke křemžskému kostelu ji prostřednictvím dědy Tomáše přitáhla hudba a krásná architektura. Děda Tomáš v kostele zpíval padesát let a celý svůj život byl velmi aktivním farníkem. Zdenka ho ráda doprovázela, po mši hrála na varhany a celý kostel s jeho nádhernou akustikou mohla rozeznít svým hlasem. Studovala v hudební třídě na Střední pedagogické škole v Prachaticích, protože se toužila stát učitelkou, ovšem někdo její návštěvy kostela udal a ona se musela rozhodovat, zda se vzdá zpívání v kostele, nebo studia. Nakonec dala na matčinu radu a rozhodla se být praktická.

Během střední školy a poté další tři roky byla jako absolventka členkou dívčího Pěveckého sboru jihočeských učitelek, čehož si velice považovala, a stala se předsedkyní sboru. Sbor založil a dodnes vede sbormistr Theodor Pártl, který v posledních předrevolučních letech dokázal pro sbor zařídit řadu zájezdů do ciziny, včetně té západní.

Zdenka po jeho boku navštívila Švýcarsko, Holandsko, Rakousko, Belgii, Lucembursko a západní Německo. Byly to pro ni velice silné zážitky. Poznávali jinakost západních končin, shledali se s československými emigranty, společně trnuli, zda se u autobusu opět shledají všichni, nikdo neuteče, a budou se tedy moci na Západ vypravit znovu. Po návratu musela čelit řadě výslechů a také nesdělitelnosti zážitků.

Ke studiu psychologie na vysoké škole nebyla přijata. Pár měsíců pracovala jako učitelka v mateřské škole a pak přijala nabídku na pozici pořadatelky kulturních akcí v Městském kulturním centru v Prachaticích. Práce ji nadchla. Díky mírnějším podmínkám kladeným na uchazeče u dálkového studia byla přijata ke studiu kulturologie na Filozofické fakultě UK, a tak strávila dva náročné roky naplněné prací a studiem.

Listopad 1989

„V pátek 17. listopadu jsem byla na setkání sborů v Jihlavě, o ničem jsme nevěděli, ale v sobotu měl vystoupit sbor z Univerzity Karlovy. Studenti nastoupili a řekli, že ze solidarity se studenty, kteří byli zmasakrováni předchozího dne, nebudou zpívat. Davem se nesla zpráva, že jeden ze studentů byl zabit. V sále nastal chaos.“

Zdenka v pondělí 20. listopadu jela do Pražského kulturního střediska pro nové filmy do prachatického kina a dostala se do centra dění – byla na setkání s herci Národního divadla. Po návratu do Prachatic okamžitě začala jednat a stala se jednou z klíčových postav prachatické revoluce. Rodinná dichotomie na politickém poli se opět dostala ke slovu. Matka a sestra manifestovaly, kdežto otec sveřepě hájil pozice komunistů.

Pamětnice se svezla na vlně euforie ve společnosti a dálkové studium změnila na denní. Na univerzitu se začaly ze Západu vracet mnohé osobnosti a v učebnách to vřelo, diskutovalo se a všichni hltali vědomosti, které jim byly dříve odpírány. Zdenka svou magisterskou práci konzultovala u Petra Skalníka, který od roku 1977 vyučoval jako hostující profesor na univerzitě v Leidenu a následně jako docent na univerzitě v Kapském Městě. Roku 1990 byl v Československu po sedmnácti letech připuštěn k obhajobě a získal titul CSc. Stal se pro ni velkým vzorem.

Česká píseň v Itálii

V Prachaticích se posledních pár let před revolucí rodil pod rukama Josefa Maidla nový sbor Česká píseň (nyní Smíšený pěvecký sbor Česká píseň), hledal zpěváky a Zdenka na výzvu kývla. A zde se začíná odvíjet osudová sekvence náhod. Osvícený komunistický starosta malého městečka Impruneta (provincie Florencie) zjistil, že kolem roku 1968 mělo městečko družbu s československými Prachaticemi, a jal se ji obnovovat. Roku 1988 přijal v Imprunetě prachatickou delegaci a v září 1989 již byl na tamní vinobraní Festa dell’Uva vyslán prachatický sbor Česká píseň a s ním i pamětnice. Mezi Imprunetskými a Prachatickými vznikla družba na bázi přátelských svazků a krátce po Listopadu a otevření hranic Zdenka v Československu uvítala své imprunetské přátele. Na oplátku je navštívila při návratu z Kalábrie, kam se vypravila, protože jako pilná studentka italštiny vyhrála zájezd. Na večeři s přáteli se seznámila s muzikantem Giuseppem.

Giuseppe Dati

„S mou lámanou italštinou jsme vedli veliké filozofické rozhovory, hodně jsme debatovali také o politické situaci v Československu a tak nějak jsme si padli do noty. Nebyla to láska na první pohled, spíš až na druhý. Nepředstavovala jsem si, že se budu vdávat, natož do Itálie. Začínal nový svět, otevíraly se úplně nové možnosti a chtěla jsem všechno poznávat. Poslední dva roky studia jsem už v podstatě pendlovala mezi Florencií a Prahou.“

Giuseppe pamětnici okouzlil láskou k hudbě. Je skladatelem pop music a Zdenka ho doprovázela do vytouženého San Rema na věhlasný Festival della canzone italiana, Festival italské písně.

Coby studentka kulturní a sociální antropologie se v Itálii ocitla v ráji. Knihkupectví přetékala literaturou, o které si v Československu mohla nechat jen zdát. U Giuseppeho, jeho rodiny i přátel se setkala s vřelým přijetím a velkou podporou. Když v roce 1993 skládala státnice, doprovázel ji do Prahy nejen Giuseppe, ale i další italští přátelé. A že se následně ocitli u oltáře, byla až spontánní záležitost, o které nikdo nepochyboval, to bylo ložené.

Zdenka se vdávala a stěhovala se do Itálie v době přerodu administrativního i právního aparátu Československa, nově České republiky, a také v době velkých imigračních vln běženců z rozpadající se Jugoslávie. Cesta k právní existenci v Itálii byla trnitá. Giuseppe se za ni musel zaručit, stvrdit na kvestuře garanci a poté, co se vzali, Zdenka získala dočasné povolení k pobytu, které ovšem musela obnovovat.

Výchova dětí a život Češky v Itálii

Na rozdíl od mnohých jiných Češek provdaných do Itálie měla snadnou pozici. Giuseppe vítal prvky české kultury a její původ přijal jako zpestření rodinného zázemí. Zdenka tedy mohla své děti vychovávat v českém duchu – byť její způsob výchovy byl považován za spartánský – v českém jazyce, s českými lidovými písničkami, s příběhy hrdinného dědy Tomáše místo pohádek Boženy Němcové na dobrou noc. Všechny tři jejich děti mluví česky i italsky, jsou si vědomy svých kořenů a cítí vazbu, v češtině se vzdělávají, Čechy navštěvují, občanství mají italské i české a nejstarší syn Tomáš v Praze dočasně pracoval a žil. Již jsou ve věku, kdy svou bilingvnost umí ocenit.

Snad i proto se Zdenka mohla stát pro Češky žijící v Itálii vzorem, vede Českou školu ve Florencii, Scuola Ceca a Firenze, spravovanou asociací ARCA, Amici della Repubblica Ceca Associati, kterou si Češky založily roku 2003. Škola zajišťuje nejen vzdělávání dětí v češtině, ale také umožňuje dětem v rámci České školy bez hranic skládat rozdílovou zkoušku z českého jazyka, rozšiřuje povědomí o české kultuře v rámci mnoha projektů, jako Krajanky dětem, tematických víkendů nebo kreativních laboratoří, vytváří platformu setkávání pro Češky, a dokonce nově nabízí kurzy češtiny pro otce Italy. Česko-italské rodiny zde nacházejí cenný prostor pro setkávání a sdílení zkušeností. Zdenka se asociaci i škole věnuje celou svou duší a umí využít každičký kousek potenciálu, který má k dispozici. Musí umět, protože zdroje jsou značně omezené, Češi nejsou pro italské úřady oficiální menšinou, čili rozvoj jejich kultury není finančně podporován.

Pro neexistenci studijního oboru, ve kterém pamětnice získala titul, jí nebylo vzdělání z Čech uznáno, bylo by třeba doplnit studium, což s nadcházejícím mateřstvím odložila. Řadu let byla v domácnosti, pečovala o děti a překládala pro české firmy spolupracující s Itálií či naopak. Od roku 2011 pracovala na hlavní pracovní úvazek pro Fondazione Romualdo del Bianco, organizovala pobyty a workshopy pro studenty.

O italské občanství požádala až v době, kdy se změnila pravidla a znamenalo to, že zároveň neztratí občanství české. Doklady dnes používá výhradně italské, české již k ničemu nepotřebuje.

Jestli Zdence v Itálii něco chybí, tak je to především její rodina, obyčejné okamžiky, jako zajít si s matkou do kavárny. Je jí jasné, že nebude mít možnost postarat se o svou matku stejně tak, jako se starala o svou tchyni Fedoru Francini v posledních letech jejího života. Rozkročení mezi Českem a Itálií je nenávratné, přineslo mnoho krásných darů, ovšem bere si také daň, ovšem Zdenka vše bere s odstupem, protože si uvědomuje, že to byla její volba.

Dnes

„Jsem celkem adaptivní typ a na běh života v Itálii jsem si zvykla, mám velice ráda lehkou italskou kuchyni a doma všichni ocení, když sem tam uvařím něco českého, ovšem většinou to nechávám na sestře nebo mamince, když nás přijedou navštívit. Kdybych se měla rozhodovat, zda se vrátit do Čech, řekla bych, že ne. Tady jsem už strávila víc let života než v Čechách a do Itálie jsem se zamilovala. Když jedu na kole ranní Florencií přes krásné historické mosty, říkám si, jaké jsem měla štěstí, že jsem nádherný Český Krumlov vyměnila za obdobnou krásu. Neznamená to ovšem, že se necítím být Češkou. Naopak. Mít české doklady a barák v Čechách ze mě Češku neudělá. Češkou jsem, nikdy jsem jí být nepřestala, vždy českou kulturu budu žít a budu ji v Itálii podporovat a rozvíjet.“