Mgr. Zdenka Skorunková

„Bylo to opravdu dojemné a krásné. Sounáležitost. Cítili jsme se součástí něčeho velkého a věděli jsme, že to, co se teď děje, je revoluce, že se obrátí dějiny, že jsme účastníky změny. V těch letech to už bylo ve vzduchu. Říkali jsme si, že takhle to dál nejde, že už se zachází do krajností. Byl to obrovský entuziasmus, který mě samozřejmě přešel, když jsem přijela do Prachatic, kde to bylo provinční a nic moc se nevědělo. Takže jsme hned uspořádali setkání se studenty střední pedagogické školy a gymnázia. Pak přijel z Prahy náš kamarád, který už vstoupil do Občanského fóra. Domlouvali jsme se s ním, jak budeme postupovat, co bysme mohli udělat. Vyvěšovali jsme plakátky a smutné bylo, že v noci chodili představitelé MěNV a strhávali je. Byl to prostě moment, kdy se nevědělo, jestli se to obrátí, nebo neobrátí. Byla to nejistota. Hned jsme připravovali generální stávku, která podle nás byla hrozně důležitá, přišla deset dní po 17. listopadu. Ustanovilo se Občanské fórum. Šli jsme do stávky a samozřejmě přišli studenti z pedagogické školy a z gymnázia, přišli lidi z různých institucí. Jediný velký závod v Prachaticích byla VTS. Říkali jsme si, stejně jako to bylo v celé republice, že pokud na generální stávku přijdou dělníci, tak je vyhráno. Čekali jsme na náměstí na ně. Byla to také konfrontace s představiteli OV KSČ. Poprvé tam lidi vystoupili a řekli jim do tváře, co si o nich myslí, řekli, co jim komunisti během let udělali, co nesměli, jak byli pronásledovaní. Poprvé se to řeklo veřejně, to byla neskutečná věc. Všichni jsme byli šťastní, když jsme viděli přicházet celou fabriku, protože jsme věděli, že když dělníci budou s náma, někam se posuneme. Přivítali jsme je obrovským potleskem. Náměstí v Prachaticích bylo plné. Sice byla konfrontace s vládnoucí politickou stranou, ale už to bylo jasné. Neměli argumenty. Lidé, kteří byli pronásledováni StB a měli problémy, tak to konečně mohli říct naplno. Neměli argumenty, aby jim mohli říct, že to není pravda, a všichni věděli, že to pravda je. Byly to nesporné věci. Došlo k první konfrontaci a pak už se to rozjelo, pak už začalo fungovat Občanské fórum.“

„Dělala jsem závody v lehké atletice a jako prémii jsem dostala zájezd do SSSR, do Oděsy. To mi bylo asi dvanáct let. Bylo to velice zajímavé. V té době jsem byla pilná školačka. Ve škole mluvili o tom, že SSSR je nám příkladem, a já jsem tomu věřila. V deseti dvanácti letech to ještě nedokážeš posoudit a hlavně věříš soudružkám učitelkám ve škole, ty pro nás byly autorita. Takže těch deset dvanáct dní na dnešní Ukrajině byl docela šok, protože jsem najednou viděla věci, které jsem u nás neviděla. Viděla jsem žebrat lidi u kostela. Viděla jsem prázdné obchody, to u nás také nebylo, i když jsme čekali fronty na zboží. Viděla jsem spoustu věcí, které mi začaly vrtat hlavou. Říkala jsem si, že je to divné, protože tady bysme měli vidět model. Z vlaku, který nikde nestavěl, protože nesměl, jsme viděli vesnické domečky. Říkali jsme si, že je mají asi pro zvířata, že to jsou králíkárny, nebo pro prasátka. Pak jsme zjistili, že jsou to obytné domečky na venkově. Všechny tyhle věci se ve mně tenkrát promíchaly a začala jsem se pídit, kde ta pravda asi bude, ač jsem na to přišla až o několik let později. Když mi bylo šestnáct let a studovala jsem na pedagogické škole, měla jsem možnost jet do Švýcarska. Takže jsem najednou měla možnost vidět druhou stránku věci, která byla tak moc pomlouvaná, která byla kritizovaná. Ve škole pořád říkali, jak je modelem SSSR a východní země, a těmi západními zeměmi abysme se nenechali utáhnout na pozlátko, na blahobyt, protože to tak není. Je tam vykořisťovatel a člověk trpí. Když jsme přijeli do Švýcarska, zase jsme viděli, že je to úplně jinak. Bydleli jsme u úplně obyčejného dělníka, který měl krásnou vilu a dvě auta. Viděli jsme plné obchody, a když jsem si to srovnala se SSSR, tak mi to nějak nehrálo. To byla samozřejmě má první existenciální krize. V ten moment se do toho vložila maminka a začala mi vyprávět fakta. Potom se do toho vložila tatínkova sestra, která měla na půdě staré noviny z roku 1968, z Pražského jara. Vzala mě na tu půdu a řekla: ‚Tak, a teď se tady s tím poper. Přečti si to.‘ Pamatuju si, že jsem tam seděla nad novinama a četla jsem úplně neskutečné titulky. To jsme neznali. ‚Lidé, semkněte se, přijely tanky,‘ a tak dále. Rusové. Varšavská smlouva. Chtějí zahubit demokracii. Tak jsem seděla nad tou kupou novin a tiše jsem slzela, protože jsem vůbec nevěděla, na čem jsem.“