Františka Skoupá

„Strejda, co jsem tam u nich byla, uměl perfektně německy, protože se učil ve Vídni, teta taky, poznali se ve Vídni. Když přišli Němci, tak sháněli někoho, kdo umí německy. On se přihlásil, že umí německy, tak jim tam dělal tlumočníka ve fabrice. Přišel konec války a holt si pro něj přišli, zavřeli ho do Jagodiny. Když Němci odcházeli, všechno vyhazovali do povětří, do Jagodiny jsme se nemohli dostat, jen přes řeku Moravu. Udělali tam převoz přes tu Moravu, aby byla spojená Ćuprije s Jagodinou. Teta odjela okamžitě do Bělehradu na československou vojenskou misi. Strejda byl zavřený a já tam za ním chodila, asi dvakrát týdně. Co já jsem se do té kanceláře nachodila a naprosila. Říkala jsem: strejda není vinen, on dělal jenom tlumočníka, není vinen, nutili ho, aby dělal tlumočníka. A pustili ho potom. Najednou někdo zvonil: Fanynko, já jsem tady, už jsem byl propuštěný… všechno, co teď svlíknu, musíš spálit, to jsou vši a blechy, co měl na sobě.“

„V roce 1939, možná už koncem roku 1938, utíkali naši lidi, nejvíc v roce 1939. Utíkali dolů do Bejrútu. Dostali jsme depeši z Bělehradu, poněvadž Jugoslávie byla okupovaná až o rok později. Tady v Česku už byla okupace, ale v Jugoslávii ještě ne... A naši lidi utíkali přes Maďarsko, přes Jugoslávii do Bělehradu. Dali nám depeši, u nás byl klášter a jmenoval se Tomić, tam jsme je mívali. Odpočali si pár dnů, chodili jsme za nimi, opékali jsme s nimi i selátka. Tenkrát tam ještě Němci nebyli. A oni potom zase šli na vlak, když si odpočali, a pokračovali dál na Bejrút a odtud jeli do Anglie, myslím, že napřed i do Francie, že ještě nebylo nic okupované. (…) Někteří u nás ani nestavěli, jenom projížděli vlakem. Dostali jsme instrukce, kdy ten vlak z Bělehradu vyjíždí a chodívali jsme většinou večer, v noci jezdívaly ty vlaky na Niš a Bejrút. Chodívali jsme i do vlaků a nosili našim lidem jídlo, třeba teta upekla velkou sekanou, kusy masa nebo kuřata nebo něco. Peklo se třeba celé jehně, celé sele a nosívali jsme to těm našim lidem do vlaku na cestu. Jenom jsme je navštívili ve vlaku, abychom jim dali pití, jídlo, všechno.“