Božena Škrabalová

* 1934

  • „Bylo to mezi Čachnovem a Pustou Kamenicí navečer v květnu, kdy se chodí na májovou pobožnost. Takže spousta dětí i lidí z Čachnova byla v tom kostele v Kamenici. Uslyšeli jsme obrovský výbuch. Tak jsme všichni vyběhli z kostela a koukali, co se děje. A vtom začaly létat kulky kolem našich hlav. A viděli jsme u lesíka černý dým. Tak jsme se honem schovali do toho kostela.“ – „To byl ten vyhozený vlak.“ – „No Němci šíleli, protože to byli zfanatizovaní Hitlerjugend, a začali pálit zběsile do vesnice. Zastřelili u stolu, kde seděl u večeře... pan Jan Mareš, přímo doma. To byla první oběť. A potom my jsme se v tom kostele schovali a zůstali jsme tam až do večera, až do tmy, kdy moje sestra s nasazením života – starší sestra – pro mě přišla obloukem přes obec Rudu. Udělala takový oblouk a přišla do toho kostela pro nás děti. Ale Němci řádili dál. Pochytali všechny lidi, kteří se vraceli z toho kostela, nejen z kostela. Pochytali mladíka, který jel od děvčete a měl kolo. Viděli, že odněkud jede, osmnáctiletého Jaroslava Dostála zastřelili. Zastřelili tam mého spolužáka, čtrnáctiletého Jiřího Pospíšila, jeho strýčka Václava Hvězdu, padesátiletého. A potom se tam objevil jeden partyzán, který byl schovaný u lidí na Františkách po několik roků, někde v chlévě pod prkny. A ten se chtěl pomstít, tak tam sám přišel pro smrt. Oni ho mučili a oběsili.“

  • „V Čachnově během války se vědělo, že ta ustupující fronta, kterou jsme sledovali, půjde po státní silnici Františky. A to bylo na dostřel, z kopce dolů. Tak si všichni lidi na vesnici vykopali v lese bunkry. My jsme měli taky svůj bunkr, kde bychom se byli skryli před tou ustupující frontou. Nedošlo k tomu, bunkr jsme nepotřebovali. Ale viděli jsme toto – byli to Američané nebo Rusové, my jsme neviděli, co to bylo za letadla, a viděli jsme, jak tu ustupující armádu tedy decimovali. Začali je bombardovat. A my jsme viděli, jak ty koně, vozy, tanky z té silnice sjíždí z kopce dolů, jak to vybuchuje. To jsme měli jak divadlo, úplně jsme to viděli. Ale byli jsme připraveni do toho lesa utéct. Naštěstí to dopadlo tak, že to tam vybombardovali a odletěli. Jenomže český člověk je český člověk. Po tomto incidentu se tam lidé sesypali a začali sbírat zásoby. Mládež začala sbírat zbraně a střelivo, s tím jsme si pak v lese hráli, že jsme vytahovali kulky u patron a vystřelovali to v lese. Bratr měl granáty, revolvery. Já nevím, kam se to pak podělo. Ale tím, že to tam všechno leželo, lidé si tam sbírali potraviny, koření, alkohol, prostě tam chodili jako na veletrh.“

  • „Pak pochopitelně přišli Rusové, ti se nechovali vždy tak, jak se říká. Mysleli si, že jsou vítězové a vše si můžou dovolit. Ne že bych to odsuzovala, byli po hrozných prožitcích, že? Sháněli hodinky, to bylo něco pro ně. Honili děvčata, což teda bylo horší. Vlezli do domu mého strýčka u lesa. A jeden takový opilý voják tam vlezl do domečku a chtěl si něco odnést. Ale pravděpodobně hledal hodinky. A strýček ho tam načapal, přišel domů nečekaně. Ten Rusák ho tak zmlátil, strašlivě ho zmlátil, že byl úplně černý. A když to bylo nahlášeno, tak toho vojáka zastřelili. Bez soudu. Protože se nechoval tak, jak se měl chovat.“

  • „Večer jsme seděli a někdo ťukal na okno. Tak šli rodiče otevřít a – partyzáni. A teď dilema. Nejsou to provokatéři? Máme jim dát ten chleba? Co když to je jenom naoko? To bylo hrozné váhání, ale pochopitelně se jim pak ten chleba dal, a když jsme věděli, že se tam usídlili, tak v lese na silničce ke Karlštejnu (tam je takový zámeček) byla lesní bouda, kde bylo seno pro zvěř. Tam ti partyzáni přespávali. Tatínek a sousedi (když už věděli, kde jsou) jim tam v noci nosili jídlo.“

  • Full recordings
  • 1

    Polička, 04.07.2019

    (audio)
    duration: 01:23:53
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Když váš život poznamená strach, nesete si jej s sebou až do konce

Fotografie pamětnice a její kamarádky z roku 1940 v Čachnově.
Fotografie pamětnice a její kamarádky z roku 1940 v Čachnově.
photo: Archiv pamětníka

Božena Škrabalová, rozená Kynclová, přišla na svět 5. září 1934 v obci Čachnov na Vysočině. Otec byl dělník a matka si přivydělávala různými pracemi – od posluhování až po síťařství. Božena byla poslední z pěti dětí, přičemž v době jejího narození se rodina potýkala s důsledky hospodářské krize a její život byl ovlivněn značnou chudobou. Největší trauma pamětnici způsobil zážitek z konce války, kdy 5. května 1945 u Čachnova došlo k partyzánské operaci. Aktéři odpálili munici při průjezdu vlaku s německou posádkou. Odveta přišla ihned a vyžádala si řadu nevinných životů, čehož byla Božena svědkem. Následkem tohoto zážitku byl celý její život poznamenán strachem. Po ukončení základního vzdělání se kvůli finanční situaci rodiny musela mladá dívka vzdát jakékoli aspirace na další vzdělání. Nastoupila jako dělnice do textilního závodu Hedva v Poličce. Poté, co poznala svého budoucího manžela, se do Poličky přestěhovala. Vychovala dvě děti a v roce 1964 nastoupila do knihkupectví. Veřejného života se přestali s manželem účastnit po roce 1968, kdy manžel pamětnice v reakci na obsazení země vojsky Varšavské smlouvy vystoupil z komunistické strany. Aby jejich děti mohly studovat, museli rodiče využít protekce. V letech 1977–1978 Božena dálkově studovala knihovnickou školu v Luhačovicích. Pamětnice přivítala sametovou revoluci, účastnila se manifestací na poličském náměstí, ale veřejně se již nijak neangažovala.