The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Škrabalová (* 1934)

• narozena 5. září 1934 v Čachnově

• vyrůstala v chudých poměrech jako nejmladší z pěti dětí

• 5. května 1945 zažila partyzánský útok na německý vlak a následnou odvetu nacistů

• kvůli rodinné nouzi nemohla studovat

• nastoupila do podniku Hedva v Poličce

• od roku 1964 pracovala v knihkupectví

• po srpnu 1968 manžel vystoupil z KSČ

Božena Škrabalová, rozená Kynclová, se narodila jako poslední holčička z pěti dětí. Stalo se tak 5. září 1934 v Čachnově, což je malá ves nedaleko Hlinska na Vysočině. Rodiče, Josef a Marie Kynclovi, přivedli dceru do tíživé doby, kdy Evropu sužovala hospodářská krize, chudoba a nedostatek. Místo nadějného horizontu světlých zítřků po hrůzách první světové války však na rodinu čekalo ještě těžší období, o němž nikdo neměl ani tušení a které mělo poznamenat život Boženy i jejích sourozenců již navždy.

Doba bídy, pláče a nekonečné dřiny

Otec Josef Kyncl pracoval jako dělník na pile v Čachnově. Maminka si vydělávala vyšíváním, síťováním a posluhováním jako pradlena. Společně se snažili uživit rodinu z toho mála, které za těžkou práci dostali. Na poli pracovala v létě celá rodina včetně starších dětí, ovšem bez nároku na finanční odměnu. Proviant, který si její členové vysloužili, zahrnoval brambory na zimu, konvičku mléka denně, vajíčko a tvaroh. Nic víc, nic míň než nezbytné minimum k přežití. Božena službu nezažila. Zatímco se její starší sestry lopotily na poli a po ukončení školní docházky odcházely k hospodářům jako děvečky starající se o domácnost, krávy a všestranně pracující, aby ulehčily rodině, Božena byla ještě příliš malá a chodila od roku 1940 do školy.

V Čachnově fungovala jednotřídka na čtyři roky s přísným učitelem, který děti práskal rákoskou přes prsty a tahal je za vlasy. V době propuknuvší druhé světové války se již na škole učil německý jazyk. Jak popisuje Božena, „neměli z toho rozum a učili se ji rádi“. Poté dojížděla na měšťanku do Krouny, kde se jí dostalo vzdělání až do deváté třídy. Pamatuje si z dětství na slavnosti Těla a Krve Páně, lidově na Boží tělo, tedy katolický zvyk liturgického průvodu, kdy se děti oblékaly do bílých šatů, v ruce nesly košíky s květinami a chodily po vesnicích od oltáře k oltáři. Vzduchem se nesla hudba nástrojů a dětský smích.

O válce se rodina dozvěděla z rádia od sousedů. V relacích se vyvolávala mobilizace. „Na lidi padl strach,“ vzpomíná Božena, „ale hrůzy, které následovaly, si dokázal stěží kdo představit.“ Božena pamatuje bídu, chudé jídlo a lístkový systém, který vystačil sotva na půl měsíce. Lépe se měli jen ti, kteří měli krávu a kousek pole. Rodina Kynclových měla pár slepic a kozu. Kdo měl však více než čtyři nebo pět slepic, musel již Němcům odvádět naturálie. Když měla pamětnice chuť na smažené vajíčko, musela si ho vybrečet. Brečela tak dlouho, dokud maminka nesvolila. Smutek a pláč se však ozývaly napříč domy i od dospělých. 

Jiných oblastí se smutek dotýkal méně. Kamarádství kupříkladu pro Boženu existovalo i v této době. Když se večer vodila zvířata na pastvu, chodila pamětnice s kozou za dalšími dětmi pálit ohníčky, péct brambory nebo jen křesné placky. To byla jejich zábava. Každý večer se zatemňovala okna do úplné tmy, tancovačky se nekonaly. Pod rouškou noci se proto sestry pamětnice učily tancovat při gramofonu v jedné z chalup – tak, aby to nikdo nevěděl a ony nikoho nerušily. Božena s dětmi se na ně chodila dívat.

Kdosi zaťukal na okno

Jedna z Boženiných starších sester musela za války nastoupit na nucené práce do továrny, kde se vyráběla munice. Při bombardování se jí však podařilo utéct z továrny ven a dopravila se zpět domů. Do konce války se zhruba rok ukrývala. Nejstaršího bratra pamětnice pak přikázali na práce do Rajhradu u Brna, kde musel kopat zákopy pro německé vojáky. I on se pokusil o útěk, ale na rozdíl od své sestry by přistižen a následoval tvrdý trest. Zbili ho tak, že „byl víc mrtvý než živý“.

Božena si dobře pamatuje večer, kdy seděli se zbytkem rodiny doma u stolu a síťovali, aby si přivydělali výrobou rukaviček, sítěk na vlasy a záclon. Kdosi tenkrát zaťukal na okno. Rodiče vstali a šli otevřít. Partyzáni. Prosili o chleba. V lesích mezi Pustou Kamenicí a Borovou se jich skrývalo v době před koncem války mnoho, rodiče přesto stáli před dilematem. Co když se jedná o provokatéry, nastrčené pouze naoko? Co když jsou od Vlajky? Lidskost jim však nedovolila dveře zavřít a o chléb se nepodělit. Když poté věděli, že v lese přespávali v boudě se senem pro zvěř, spolu se sousedy jim v noci donášeli jídlo.

Co se týkalo Němců, ve vesnici byl pouze jeden stálý obyvatel. Rodilý Němec, pan nadlesní. Ten měl za manželku Češku, s níž měl druhého syna. Božena si na Toníka pamatuje velmi dobře, protože byla povinována si s ním hrát, a to na rozkaz maminky, která k rodině chodila za jídlo posluhovat. Jak sama Božena přiznává, nebylo to tak těžké, poněvadž Toník byl jednak hodný hoch, chodili spolu sáňkovat a do lesa, ale hlavně „měl knížky a to mě tam nalákalo. Mohla jsem si je prohlížet. Poprvé jsem se setkala s Ferdou Mravencem.“ Ochota k přátelství a službě se vyplatila – když přijely do vesnice německé rekvizice, které hledaly skryté zásoby, v myslivně Toníkových rodičů je pohostili. K rodině pamětnice poté byli Němci mírnější. Toníkův otec jejich rodinu kryl. Po válce byl coby Němec uvězněn. To, že sloužil dobru, již nikdo neviděl.

Po obloze se táhl dlouhý černý dým

Psal se 5. květen 1945. Navečer šla Božena do kamenického kostela na májovou pobožnost, podobně jako mnoho dalších lidí a dětí z Čachnova. Všechno probíhalo v klidu až do chvíle, než se ozval obrovský výbuch. Kostelem se kromě ohlušujícího zvuku šířil ve stejnou chvíli také strach. Lidé vyběhli z kostela a dívali se okolo sebe, aby zjistili příčinu té rány. Odkud to přišlo? Od lesíka se táhl po obloze dlouhý černý dým. Nikdo z účastníků mše v tu chvíli ještě zdaleka nemohl vědět, že partyzáni právě v tento okamžik vyhodili do vzduchu projíždějící vlak. Kromě německé munice vezl také příslušníky Hitlerjugend.

Lidé z vesnice stáli a hleděli na dým, když jim kolem hlav začaly létat kulky. Okamžitě se schovali zpět do kostela. „Hitlerčíci“ pálili zběsile do vesnice. První obětí se stal Jan Mareš. Zastřelili ho doma, zbloudilá kulka prolétla nebohému muži skrz srdce, když seděl u stolu s rodinou.[1] Tím však masakr nekončil. Panikařící Němci zajali každého, kdo se vracel z kostela... Každého, kdo se vracel odkudkoli. „Chytili mladíka, který jel od svého děvčete. Měl kolo – viděli, že odněkud jede.“ A zastřelili ho, osmnáctiletého Jaroslava Dostála, který nebyl ničím vinen. Zabili také Boženina spolužáka a kamaráda, čtrnáctiletého Jiřího Pospíšila, který bydlel ve stejném domě jako ona. Zastřelili i jeho strýčka, padesátiletého Václava Hvězdu. Poté se odněkud vynořil partyzán, který byl u lidí na Františkách schován několik let kdesi v chlévě pod prkny. Chtěl se pomstít, a přišel tak smrti naproti. Němci jej zajali, mučili a oběsili.

Během tohoto běsnění se lidé stále skrývali v kostele, byli zde až do tmy, kdy Boženina sestra s nasazením života přišla pro malou Boženu a zbytek dětí odvedla obloukem přes osadu Ruda. „Tatínek nechodil do kostela, jen my a maminka, tím pádem moje sestra měla strach a vydala se pro nás,“ vysvětluje pamětnice. Ten den bylo vzato ještě mnoho životů. Na místě, kde se tímto způsobem prolévala krev, dnes stojí pomník se jmény čachnovských i kamenických obětí.  Přesto se podle Boženy našli dobří lidé i mezi Němci. „Ne moc, ale trošku,“ dodává. Během jejich řádění chytili švagry pamětnice, muzikanty, kteří šli ze zkoušky, z hraní. Zachránil je jeden starý Němec, který zde byl s Hitlerjugend. Viděl, že mají nástroje, a přesvědčil mladší muže, aby je propustili. 

V rádiu, které Kynclovi chodili poslouchat k sousedům, se ohlašovalo vítězství. Po krvavém 5. květnu se lidé těšili a napjatě konec očekávali. S končící válkou ustupovala fronta přes státní silnici  k osadě Františky, což bylo na dostřel, z kopce dolů. Všichni lidé ve vesnici si vykopali v lese bunkry – i Boženini rodiče měli ten svůj, aby se zde ukryli před ustupujícími vojáky. K tomu naštěstí nedošlo, vesničané však viděli z okraje lesa něco jiného. Sovětská letadla ustupující armádu před jejich zraky decimovala. Začala bombardovat a lidé uviděli scenerii, kdy ze státní silnice sjížděly tanky a vozy, všechno se to řítilo z kopce dolů, vybuchovalo a měnilo se v oblaka prachu.

To všechno měli místní jako v divadle, připraveni utéct do lesa v okamžiku, kdy by hrozilo nebezpečí. Bombardování skončilo a letadla odletěla. Ale... „český člověk je český člověk“, vzpomíná Božena. Po incidentu se lidé na silnici sesypali jako vosy a začali sbírat veškeré dostupné zásoby, které po Němcích zbyly. Mládež sbírala zbraně a střelivo a s tím si pak v lese hrála. Mladíci vytahovali kulky u patron a vystřelovali je. Bratr pamětnice si nabral granáty a revolvery... „Ani nevím, kam se to pak podělo.“ 

Vesnicí poté projížděli „todťáci“, Todtova organizace. Maďaři, Rumuni, pomocná armáda Němců. Byli v Čachnově ubytovaní a vozili děti na koních, byli mírumilovní. A poté přišli Sověti. Božena by jejich činy nikdy neodsuzovala, avšak... „nechovali se tak, jak se běžně říkalo. Po hrozných prožitcích většinou sháněli hlavně hodinky, na čemž nebylo nic špatného. Proháněli děvčata, to bylo horší, protože po mnoha ruských vojácích prý zůstali ve městech jako ‚dárek‘ potomci.“

Jeden ruský opilý voják se vloupal do domu Boženina strýčka, který stál u lesa. Nejspíše si chtěl něco odnést, možná snad také hodinky, strýček jej však načapal, poněvadž přišel nečekaně domů. Ruský voják jej zmlátil tak strašlivě, „že byl úplně černý“. Když byla věc nahlášena, vojáka zastřelili. Bez soudu, bez čehokoli. 

Důvěra v nový svět

Po válce zavládlo ve vsi nadšení – byť méně viditelně než ve městech. Boženini rodiče, tak jako mnoho lidí tehdy, přijali komunistické ideály. I její tatínek, zapřisáhlý lidovec, volil v roce 1946 komunisty. Volil je poprvé – a ve svobodných volbách naposled. Po vesnici si Božena pamatuje plakáty a volební lístky, číslo 1 – KSČ. 

Po ukončení deváté třídy, byť s výborným výsledkem vysvědčení, pamětnice nemohla pomýšlet na studium. Byla nejmladší, její dcery byly na vdávání a rodiče jim museli zajistit výbavu do života. Na Boženu tak nezbylo. V osmnácti letech nastoupila do podniku Hedva v Poličce, denně dojížděla na směny vlakem, vstávala ve čtyři hodiny ráno na ranní směnu a z noční se pěšky potmě vracela téměř o půlnoci. 

Vliv těchto let na Čachnov nebyl příliš zřetelný. Události politických procesů se na vesnici dostávaly až za delší čas. Markantní bylo pouze přesvědčování ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), čímž vesnice žila. „Ostatně film Všichni dobří rodáci mluví za vše,“ doporučuje pamětnice pro jasnou představu. Božena se v těchto letech také seznámila se svým budoucím manželem, který odjel zanedlouho na dva roky povinné vojenské služby. Když už se měl vracet, přidali mu ještě osm měsíců, celkem tedy strávil dvaatřicet měsíců na vojně. Božena však již nechtěla neustále dojíždět v zimě vlakem domů a chodit pěšky. V říjnu se proto vzali a tento životní krok ji z Čachnova zavedl nastálo do nedalekého města Polička.

Pamětnice ani její muž neměli žádný majetek. On byl vyučený klempíř, ona dělnice v Hedvě. Bydleli u manželovy matky, potřebovali nábytek a výbavu, na které již neměli peníze. Ve fabrice si Božena proto přibírala tkalcovské stavy a místo osmi pracovala na deseti. Těžká práce nad rámec přinesla zanedlouho nečekaný výsledek – udělali z ní údernici. Stala se členkou Československého svazu mládeže. Budovatelské činy, brigády, písně; manžel dokonce odjel na stavbu v hutích na Ostravsku... Z jedné strany komunistická propaganda a vyzdvihování úspěchů Sovětského svazu, z druhé strany politické monstrprocesy, které se bez televize šířily pouze z rádia nebo v kině. Mnoho lidí v té době ještě věřilo tomu, co se o vlastizrádcích v procesech tvrdilo.

Poznáte to na svých dětech

Pamětnice se přizpůsobila novým poměrům, začala však váhat, kde leží pravda, nejen v oblasti náboženské. Z vesnice se k ní dostávaly příběhy o zemědělcích, kteří nepřežili politický tlak a oběsili se. Oproti válečným časům byl tlak vlezlejší, klamavější, linoucí se z útrob samotného systému. Po všem, co Božena zažila, již nechtěla nic než klid. S manželem, který byl v komunistické straně, proto celé roky šetřili na domek. To byl jejich cíl, politika šla stranou. V roce 1956 se jim narodil syn. Božena byla doma jen osm týdnů a již se vracela do práce, zatímco malého Jiříka hlídala manželova matka. V roce 1961 se narodil druhý syn. Nechtěla si však už nechat uniknout výchovu jako u prvního dítěte, a proto zůstala tři roky doma, bez platu a bez podpory. Hlučné prostředí továrny se neblaze projevilo na jejím zdravotním stavu. Naštěstí přes sousedské známosti našla práci v prodejně Kniha, kde pracovala od roku 1964 až do svého odchodu do důchodu.

Srpen roku 1968 zastihl rodinu na dovolené v Bulharsku. Když se vrátili z dovolené autobusem kolem čtvrté hodiny ráno, někdo jim bouchal na dveře. „Vzbuďte se, slyšíte? Začíná válka. Vzbuďte se, obsadili nás Rusáci.“ Nevěřili tomu, dokud si nepustili rádio. I v Poličce se pak objevily na ulicích nápisy jako: „Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil.“ Vojáky lidé ignorovali – nikdo jim nepodal ani vodu.

Pocit zklamání a beznaděje vedl k tomu, že Boženin manžel vystoupil ze strany. „Poznáte to na svých dětech,“ řekli mu prý jeho – již bývalí – soudruzi u prověrkové komise. Dostal špatný kádrový posudek, který se podepsal na něm i na jeho synech. V bezvýchodné situaci se pamětnice musí přiznat, že „museli použít i protekci, aby se starší syn dostal na gymnázium a mladší na průmyslovou školu do Jihlavy“. Božena o manželově špatném posudku mlčela, místo toho s kolegyněmi v Knize svůj posudek vylepšovaly vytvořením takzvané Brigády socialistické práce. 

Když musíme žít poplatně době

Světlým bodem během sedmdesátých let se pro Boženu stalo studium na knihkupecké škole. V mládí byla ochuzena o možnost jít na střední školu, i proto byla za nabídku studia ráda. Roční dálkové studium v Luhačovicích ji mělo připravit na vedoucí pozici po sousedce, která však ve své funkci nakonec setrvala. Pamětnici to nevadilo. Zadostiučinění za minulost přijala i s tím, že byl tento rok náročný jak pro manžela, tak pro děti. Studium jí zvedlo sebevědomí a ukojilo její soutěživost – a co víc, v budoucnu vedlo vzdělání také ke zvýšení jejího platu.   

V osmdesátých letech se rodina věnovala stavbě chaty. Disent sledovali, ale příliš mu nerozuměli. Chartisti jim připadali jako lidé spjatí s chuligánstvím, ne však čistě negativně. „My jako obyčejní lidé jsme to nechápali,“ přiznává pamětnice pokorně. Strach ze studené války, která byla dennodenně připomínána v rádiu, se postupem času změnil na příslib nové naděje. 

Na sklonku roku 1989 se během sametové revoluce s kolegyní v prodejně střídaly a chodily na poličské náměstí poslouchat řečníky a manifestovat. Vztahy mezi lidmi se uvolnily. Manžel ještě jako důchodce pracoval přes sedm let jako zkoušeč hromosvodů, což by dříve nemohl. Byli činní a spokojení, bez velkých nároků. Naučili se přijmout a žít svou pravdu – totiž že běžný člověk nemůže zasahovat do vyšší politiky a s každým politikem přijde vždy něco nového.

Božena byla vždy citlivou povahou: „Asi je to z dětství, ale kdykoli se něco stane, mám strach. Bojím se, i když jedou vnoučata na dovolenou.“ Moderní doba s sebou přináší mnohá negativa a pamětnici nedá spát současná migrace. Proč ji tak trápí? Právě proto, že již zažila neklid a nestabilitu, nejistou budoucnost. I proto nemá pro další generaci ani tak motto jako spíše přání. Přeje všem, aby se nemuseli bát tak jako ona a její sourozenci v dětství. Ráda by viděla, aby zvítězil lidský rozum nad hloupostí a lidé mohli být optimističtí – ne neuváženě, ale z reálné situace. Takové může být přání člověka, který viděl svět v jeho smutných podobách. Poté stačí ke štěstí i málo.

[1] Srov. http://www.mistapametinaroda.cz/?lc=ro&id=42&ls=cs