Iva Škrovová

„Rozhlas si u něho objednával nějakou práci, protože oni vlastně nikoho neměli. Oni vyhodili tátu i Věru Šejvlovou a vlastně už neměli úplně plnohodnotnou náhradu. Pak tam nastoupil Jan Rokyta. On právě tátovi pomáhal v tom, že po něm chtěl nějaké úpravy. Chtěl po něm, aby dál jezdil a natáčel a sbíral ty písničky. Takže táta nakonec do toho zase vklouznul jako do starých bot a pokračoval v té práci. V podstatě jakoby naoko inkognito. Nebyl nikde uváděn. On vlastně pod těmi úpravami ani pod těmi sběry nesměl být uváděn svým jménem, až později začal používat pseudonym. A to bylo ještě později. No začal používat pseudonym Ladislav Mistrík.“

„V roce 1968 sem přišli Sověti a pak nastala ta mela. Trvala dlouho a v tom období se nějakou dobu skrýval, řekněme zhruba do prosince, a potom v podstatě nějakým takovým rychlým přeskokem přesídlil do Olomouce a tam se ukryl na nějakou dobu a pracoval v té filharmonii jako její ředitel. A tady začaly postupně probíhat ty politické čistky. Ono to mělo vždycky nějaké zpoždění. Až se zjišťovalo, kdo za co, nakolik tam v tom měl prsty a co všecko, jak moc se na čem podílel. Takže postupně ho i tady tento proces dostihl a on z té filharmonie byl v roce 1971 vyhozen a tentokrát už teda velmi natvrdo s tím, že už byl velmi hlídán, aby se o žádnou práci nepokoušel, aby mu nebylo nikde vyhověno; to byl ten rok sedmdesát jedna. Pak nastaly, řekla bych, v jeho životě i v našem rodinném životě víceméně nejtvrdší roky, protože v tu dobu už vlastně nesměl ani do rozhlasu. Nesměli hrát jeho skladby, dokonce ani ty folklorní skladby, pokud je vůbec hráli, tak nesměly být uváděny jeho jménem, takže v podstatě on neměl žádný příjem.“