The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Škuthan (* 1939)

• narozen 22. října 1939 v Úlovicích na Lounsku

• rodina čelila perzekuci v souvislosti s kolektivizací

• v roce 1954 ho kvůli původu propustili ze dvou středních škol

• roku 1958 narukoval na základní vojenskou službu v Libavé

• v roce 1958 otec Bohumír Škutchan odevzdal pozemky do zemědělského družstva

• od roku 1960 pracoval v družstvu v Úlovicích jako traktorista a aplikátor hnojiv

• v roce 1967 odešel už jako odborník do zemědělského družstva ve Mšeci na Rakovnicku

• působil v řadě dalších zemědělských družstvech na Lounsku a Rakovnicku

• od roku 1991 obchodoval se zemědělskými komoditami

• v roce 1997 v privatizaci získal Středočeské pekárny v Kladně

František Škutchan se narodil na rodinném statku v Úlovicích na Lounsku. Zažil kolektivizaci zemědělství a šikanu ze strany komunistů. Otci Bohumíru Škutchanovi jeho statek komunisté ponechali, musel ale odevzdávat povinné a navyšující se dávky do vznikajícího družstva. Komunisté ho za jejich údajné neplnění opakovaně zavírali do vězení. František byl považován za dítě kulaka. Zažil proto ze strany komunistů mnohé ústrky.

Nevzali ho například na zemědělskou školu v Roudnici nad Labem, kde chtěl studovat. Mohl se jen vyučit ve dvouletém oboru. Střední zemědělskou technickou školu v Žatci dostudoval dálkově až během základní vojenské služby. Františkův o tři roky starší bratr Bohumír později směl vystudovat geofyziku na vysoké škole.

Z Františka se stal vyhledávaný odborník na rostlinnou i živočišnou výrobu. Od šedesátých let do konce osmdesátých let vystřídal několik zemědělských družstev na Lounsku a Rakovnicku, buď ve funkci předsedy, anebo v úzkém vedení družstva. Byl v oblasti Lounska a Rakovnicka známý tím, že dokázal výnosy zemědělských produktů několikanásobně navýšit. 

Do komunistické strany nikdy nevstoupil. V listopadu roku 1989 dojížděl do pražské Laterny magiky a stál u vzniku místních buněk Občanského fóra na Rakovnicku a Lounsku. Krátce po sametové revoluci začal soukromě podnikat v obchodování se zemědělskými komoditami. V polovině devadesátých let měl připraveno osm privatizačních projektů. Uspěl ale jen při získání Středočeských pekáren v Kladně. Rodina vlastní firmu dodnes. V devadesátých letech také zrestituoval pozemky a vložil je do vlastnictví zemědělské společnosti na Lounsku. 

Otce komunisté označovali za kulaka a vykořisťovatele

František Škutchan se narodil 22. října 1939 v rodině sedláka Bohumíra Škutchana v Úlovicích, na pomezí Lounska a Rakovnicka. Zemědělská tradice se předávala v rodině po generace od 15. století. František musel od malička pomáhat na statku rodičům. K zemědělství ho vedli odmala a získával si k němu vztah. „Byla to tvrdá doba. Celá rodina musela tvrdě pracovat. Motal jsem se od malička kočímu pod nohama, bylo jasné, že ze mě bude taky sedlák a hospodář,“ vzpomíná František.

Dokud mohl statek Škutchanových někoho zaměstnávat, uživil zhruba deset lidí. Po roce 1948 ale zaměstnance mít nesměl a veškerou práci musela rodina zvládnout sama. Otec přesto najímal na práci lidi z okolí. Ti byli rádi, mohli si totiž vydělat v nejisté době peníze. František vzpomíná: „Proto byl táta od padesátého do osmapadesátého roku neustále zavíraný. Jednak proto, že podle komunistů vykořisťoval lidi, a taky za to, že údajně neplnil dodávky do družstva, byly nesmyslné, navyšovaly se stále.“

Do roku 1958 obdělávala své pozemky rodina Škutchanových sama. František ale musel odejít na vojnu a jeho ruce na statku výrazně chyběly. Bohumír Škutchan proto odevzdal své pozemky do místního jednotného zemědělského družstva.

Na střední školu mě nevzali, byl jsem syn kulaka

Po ukončení základního vzdělání v roce 1954 chtěl František odejít studovat do Roudnice nad Labem na střední zemědělskou a technickou školu. Přijímací zkoušky udělal, v září po dvou týdnech mu ale ředitel školy oznámil, že musí odejít. „Ředitel přišel a řekl, že mě na škole nesmí nechat, protože komunisté ze vsi napsali, že jsem kulacký syn a že nesmím v žádném případě studovat.“

František proto nastoupil do dvouletého učení v Jirkově u Chomutova. Ani tam ale nezůstal. Po třech týdnech si ho opět zavolal ředitel. „Ředitel mi sice oznámil, že mu zvedám průměr třídy, ale nedá se nic dělat, že zas napsali soudruzi – a on se přeci nenechá připravit o živobytí,“ dodává pamětník. Lounsko je zemědělským krajem. Dětí s podobným osudem, označených za potomky kulaků, byly v této oblasti desítky.

V Lounech proto vznikly pro takové děti dvě třídy při střední zemědělské škole technické. Podle Františka Škutchana to byla škola dvouletá, ale děti tam docházely jen na konci podzimu a v zimě. Jinak zůstávaly doma a pomáhaly na statku nebo v družstvu. Součástí výuky byla i komunistická ideologie. František si přesto učiliště pochvaloval: „Poznali jsme se, my všichni stejně postižení, kulacký děti. Učivo bylo ale zajímavé, učitelé se k nám chovali výborně, vzpomínám na to rád.“      

Starší bratr Bohumír ještě před rokem 1948 nastoupil na reálné gymnázium v Lounech. Studium sice směl dokončit, po maturitě ale musel nastoupit do hutí Poldi Kladno na manuální práci. Ale nevadila mu a po delší době mu vedení závodu za dobré pracovní výkony dovolilo nastoupit na vysokou školu ke studiu geofyziky.

Komunisté tátu šikanovali celá padesátá léta

Bohumír Škutchan patřil k velkým kritikům kolektivizace a vznikajících družstev. Na počátku kolektivizace a zabavování dobytka, pozemků i techniky byl proto solí v očích komunistů, kteří se snažili sedláky násilně přimět ke vstupu do společného družstva. Pokuty a vězení se dočkal za to, že najímal a platil lidi při sklizni na poli nebo na chmelnicích. Když ale komunisté zjistili, že za chmel získají z ciziny valuty, sami brigádníky ke Škutchanům posílali. 

Komunisté sice nechali Škutchanům jejich polnosti a chmelnice, sebrali ale úplně nový traktor Lanz Bulldog 35. František popisuje okolnosti: „Přišli nám ho sebrat v únoru v roce 1950. Odvezli si ho. Za týden se ale vrátili s tím, že jim otec nevydal řemeny. Otec jim vysvětlil, že jsou na půdě a že si o ně neřekli. Tak si pro ně došli a otce vzali s sebou. Neviděli jsme ho asi rok. Matka psala žádost, aby ho propustili, aby mohl udržovat statek.“

Jindy si pro Bohumíra Škutchana přišli s tím, že si má vzít svůj vůz a odjet s nimi. Slíbili, že se vrátí. Jenže se nevrátil, nastoupil do vězení. A automobil Praga Super Piccolo, kterým odjel z domu, si komunisté ponechali. Získal ho tehdejší ředitel strojní traktorové stanice soudruh Pauš. Komunisté ale po roce začali funkcionářům rozdělovat vozy Škoda Tudor. Pauš proto Škutchanovic Pragu už nepotřeboval a nechal z ní odstranit zadní sedačky, vyrobili z ní valník.  

Po návratu z vězení se Bohumír Škutchan velmi urputně dožadoval vrácení svého vozu. Ten už ale fakticky neexistoval. Otec proto vyrazil na Ministerstvo státní kontroly, kde si stěžoval na to, že mu byla v rozporu s právem zabavena věc osobního vlastnictví. František vypráví: „Komunisté pak několikrát přijeli s ojetým vozem, který zabavili zas někomu jinému. Táta to vyčetl z techničáku. Takové auto otec nechtěl. Po čtvrté ale dorazili s Pragou Lady, která patřila lékaři židovského původu, který zemřel v koncentračním táboře. Tu jsme si nechali.“ 

Studium mi povolil až politruk na vojně

Navzdory svému původu se František nedostal na vojně k technickému praporu. V roce 1958 nastoupil k bojovému útvaru na Libavé. Když bylo na konci prvního roku základní vojenské služby politické školení mužstva a důstojníků, pustil se František do kritiky výkladu o výhodách komunismu, který vedl zástupce velitele pro politické věci. „Dostal jsem  kuráž, a když politruk vyprávěl, že komunismus dává každému právo na vzdělání, tak jsem zvedl ruku a řekl, že to není pravda, že mně studovat zakázali.“

Na místo trestu ale zástupce velitele pro vojenské věci před celým útvarem prohlásil, že jestli chce František studovat, umožní mu to. Pamětník mohl následně odjet domů, aby se poradil s rodiči. V Úlovicích mu pak tehdejší předseda tamního družstva a rodinný přítel Fiala dal potvrzení na písemnou žádost o studium na střední zemědělské škole v Žatci. Úlovické družstvo tam totiž mělo poslat na studium dva své zaměstnance. Františka k dálkovému studiu při výkonu vojenské služby přijali.

Respekt mi zajistil vzestup chemie v zemědělství 

Po návratu z vojny v roce 1960 řídil František traktor v družstvu v Úlovicích a dokončoval dálkově studium. V této době začala v zemědělství hrát velkou roli chemie. Nahrazovala v mnoha případech lidskou práci. Šlo o hnojení a hubení hmyzu nebo plevele. Chemie byla součástí Františkova studia a vynikal v ní. Tehdejší vedení družstev chemii vítalo, nikdo ji ale neuměl využít, nerozuměli například dávkování. 

I když František jezdil až do roku 1967 hlavně traktorem v družstvu v rodných Úlovicích, byl také vyhledávaným odborníkem na dávkování a aplikaci hnojiva. Postupně také násobil vědomosti vzešlé z praxe s tím, co znal ze školy. Rozuměl živočišné i rostlinné výrobě a zajímal se o techniku a stroje. Postupně se stal odborníkem na mechanizaci, práce na polích i na chmelnicích. Z domova byl zvyklý pracovat více než deset hodin denně. Jinak tomu nebylo ani v podmínkách jednotného zemědělského družstva.

V roce 1967 se stal vedoucím výroby v družstvu ve Mšeci na Rakovnicku, tam byl do roku 1972. Během této doby se mu podařilo výnosy družstva a výdělky družstevníků zněkolikanásobit. JZD ve Mšeci bylo přitom jedno z největších družstev, hospodařilo na 1 800 hektarech polí a chmelnic. Jako úspěšného odborníka a manažera ho pak zemědělská správa umísťovala do dalších problémových družstev na Lounsku a Rakovnicku. Působil například ve Třticích nebo v Lišanech u Rakovníka. 

Tanky hlídaly muniční sklad celý měsíc

Vzpomínky Františka Škutchana na srpen roku 1968 se vážou na muniční sklad divize Československé lidové armády ve Slaném. Nacházel se v lese v Martinicích. Na jedenáctihektarové pole přijely 21. srpna sovětské vyprošťovací tanky s obrovskými reflektory. Světla tanky namířily na muniční sklad a ve dne i v noci ho hlídali. František vzpomíná: „Jediný, koho tam pustili, byl dozorčí slánské roty, který jim tam vozil jídlo. Vojáci z muničáku nesměli ven po celou dobu, nesměli se střídat. Celé to trvalo asi měsíc.“

V Martinicích mělo JZD Mšec chov prasat. Staral se o něj manželský pár, který tam dojížděl. Ruští vojáci je tam ale odmítli pustit. František Škutchan, jako člen vedení družstva, je tam proto musel každý den vozit.      

František také upozorňuje na to, že invaze vojsk Varšavské smlouvy ochromila na mnoha místech sklizeň obilovin i chmele. Jako příklad udal oblast u Nového Strašecí, které má vyšší nadmořskou výšku a obiloviny a chmel tam uzrávají současně. „Nebyli lidi, brigádníci nechtěli přijet, báli se, nevěděli, co se bude dít. Nepřijeli ani kombajnéři z Moravy,“ vzpomíná Škutchan. Situaci tehdy zachránilo sousední JZD, které na sklizeň poslalo své pracovníky.

Cesta na sjezd zemědělců vedla přes Laternu magiku

22. listopadu 1989 odjížděly delegace na celostátní sjezd zemědělců, který se konal v Praze v Kongresovém paláci. Františka Škutchana rozčilovalo, že jsou na sjezd zvaní jen členové KSČ a že se v jeho rámci neprojednávají žádné odborné záležitosti. Chystal se proto s prohlášením do divadla Laterna magika, kde se formovalo Občanské fórum. Tam dorazil právě ve chvíli, kdy se ze sjezdu zemědělců vraceli herci Petr Čepek a Regina Rázlová.

Podle Františka Škutchana Čepek s Rázlovou odjeli předtím do Kongresového paláce zemědělcům říct, že i když divadla stávkují, pro ně plánované představení v Národním divadle odehrají, i když bez kostýmů. Účastníci sjezdu je měli vypískat. Škutchan vzpomíná: „Hned mě bafli a odnesli mě v té Laterně magice k mikrofonu na podium. Seděl tam i Havel a Pithart. I tehdejší porevoluční ředitel televize Kantůrek.“

Po Františku Škutchanovi chtěli, aby své připravené prohlášení namířené proti povaze sjezdu přečetl v televizi. Odvezli ho tedy na Kavčí hory, kde projev natočili. Následně lidé z Laterny magiky odvezli pamětníka na sjezd zemědělců, kde měl svůj projev také přečíst. Nakonec ale projev nepřečetl. Do Laterny magiky a potom do Špalíčku František dojížděl každý večer po dobu asi dvou měsíců. Františkovi měli podle jeho slov nabídnout post ministra zemědělství v první polistopadové vládě. Tehdy to ale prý odmítl. Na vesnicích na Rakovnicku a Lounsku pamětník podle svých slov zakládal Občanská fóra.

Měl jsem připraveno osm privatizačních projektů

Na počátku devadesátých let začal František Škutchan podnikat v obchodování se zemědělskými komoditami. Využíval přitom znalosti prostředí, osobních kontaktů, organizačních schopností i liknavosti a neznalosti tržní ekonomie předsedů zemědělských družstev. „Najednou jsem měl pětadvacet milionů na účtu, z domova jsem do toho nedal ani korunu. Ty peníze nepatřily jen mně. Musel jsem je rozeslat zemědělcům, od kterých jsem nakupoval, ale něco mi z toho zbylo. V devadesátém prvním roce jsem byl milionář.“

V polovině devadesátých let měl připraveno osm privatizačních projektů. Chtěl mimo jiné získat největší chmelařský podnik – Státní statek Hořesedly, podnik ZNZ Rakovník, pivovar v Rakovníku, sladovnu v pražských Dejvicích, mlýny Vesec a Raspenava na Liberecku a Středočeské pekárny v Kladně. Úspěšný byl ale jen při získání Středočeských pekáren, za které zaplatil více než sto padesát milionů korun. „Měl jsem vizi, že vytvořím potravinářský uzavřený koloběh,“ vzpomíná František Škutchan. 

V devadesátých letech zrestituoval pozemky, které patřily jeho otci. Nezačal na nich hospodařit a vložil je do družstva, které vzniklo z bývalého JZD. Komunistům odpustil. „Tím, že jsem prožil soukromé hospodaření, vím, že jsme byli otroci. Náš otec vždycky říkal, že se spojí proti komunistům třeba s čertem. Jezdil pro družstvo s koňmi, a když šel do penze, řekl mi, že nás vlastně komunisté nepoškodili. Připravili nás podle otce o velikou dřinu. Mohl totiž jezdit jen s koňmi a nemusel se starat o nic jiného. Táta dostal důchod, takže nám neublížili.“   

V roce 2021 si František Škutchan užíval penze a za plného zdraví dohlížel na vnoučata v kladenské pekárně.