Eduard Šlachta

„ No to bylo šest lidí popraveno, takový zvláštní pocit.„ „A kdy to bylo? A jak jste se k tomu dostal?“ „No to byly výslechy, já jsem se s nimi tak jako podělil a pak to byly oficiální popravy. To bylo tak trochu i veřejné.“ „A v kterém to bylo roce asi?“ „No to mohlo být... No to je pochytali, tak 1947, rok po válce.“ „A vy jste se toho zúčastnil? Vy jste byl členem nějaké výslechové komise?“ „No, člen už ne, ale třikrát mi bylo nabídnuto, abych tam usvědčil no, kdo je trochu… oni se znali, že jsem byl jima vyšetřován, ale já jsem nebyl…. My jsme se hlavně radovali, že je konec války, to se tančilo Glen Miller, Armstrong a taneční a na každém rohu hrála muzika a tak za dva tři roky..., takže všeci jsme se radovali. Takže abyste to pochopil, dneska nepotkáte mladého, dřív měl každý aspoň dvě tři děcka a žilo se venku, nesedělo se u počítače nebo u televize. To byl Sokol, pěvecké kroužky, já nevím, co ještě.“ „A vy jste je teda usvědčoval, tyhle lidi na tom gestapu?“ „No, to už bylo, já jsem byl jeden z mála, který tam byl, já jsem toho tam ve skutečnosti zas tak moc neprožil proti jiným, kteří tam byli více a déle. Takže já jsem tam byl jako čestný nebo tak, jaksi jsem u toho byl, že jsem řekl: ‚Ano, to je on.’ Mohl jsem tam být déle jako u těch výslechách všelijakých. A to je přivedli. Ten popravčí byl myslím z Prostějova a měl kuklu samozřejmě. A Kohoutek, právě ten konfident, který je všechny utopil, to on byl totální konfident, on zatýkal všechno. To je v těch knihách všechno. A to jeho bylo: ‚A sbohem kamarádi…‘ a fůru lidí, kteří tam byli z našich dokonce z protekcí, protože to byli všichni, které on utopil. No a to jak ho tenkrát přivedli, tak to byl uzel na boku a ruku na hlavě a jak sešlápne, tak on dopadne a umrtví ho to dýl. Ale při tom nárazu ta váha těla a to potlačení do té lebky bokem, ten kat to umí, to mu zlomí vaz. Nechají ho deset minut viset, doktor to nadzvednul, dole je rakev. A tam byla i nějaká, já neznám to její jméno, ona byla konfidentka a gestapo ji zatklo a ona, to už si do detailu nepamatuju, ale ona potom dělala konfidentku. Když jí oni řekli nějaké věci, tak tenkrát nebyly mobily, aby se přesvědčili, a ona se tam kdesi (setkala s partyzány). Partyzáni měli (ležení) ne pod Lysou horou, tam z druhé strany měli jakousi (skrýš). A ona tam přišla a mluvila tak a oni též nevěděli, že se zatýká, tenkrát se nebylo jak dozvědět. A lidé se ani neznali, nebo ten člověk prostě nevěděl. To nebylo, že brnknu a můžu mluvit. Jsem mluvil se synem a on byl v Americe. A já jsem seděl na záchodě a mluvil jsem s ním. To není. Ona znala věci, které oni jí uvěřili. Takové asi ti gestapáci z těch výslechů. Takže oni jí věřili, že ona je parašutistka, že je Češka, ale že z Ruska vyskočila. A ta byla popravena též.“

„My jsme byli za městem. Voralarm. Richtung fest. To byl helgoland naprosto. Jak letěli, tak my jsme museli vyjet. My jsme měli dlouhou garáž za městem a to byla jakoby škola. Ale to byla dřevěná garáž, kde bylo dvanáct vrat a my jsme museli vyjet se svými hasičskými auty a každý měl..., kdyby nás sestřelili v garáži, tak to všechno vyhoří, tak každý měl svůj strom, pod kterým stál každých 50-100 metrů. Tak, jak byl Voralarm, tak jsme otevřeli ty auta, my jsme vyjížděli v noci ve dne. Američané bombardovali přes den a Angličané lítali jednotlivě v noci nebo v menší formaci. Vyjeli jsme a ještě (jsme pomáhali) těm ženám, které tam byly. (Byl to) takový blok domů se šesti vchody. Každá (žena) tři děcka, chlapa ani jednoho, protože všechno to bylo buď mrtvé, nebo na moři, nebo pryč někde na frontě. Tak jsme ty děti, pokud jsme měli čas, tam byl takový cikcak bunkr jenom takový v betonu v zemi, tam se nešlo moc nikde schovat. Tak jsme tam ty děti (odvedli) do toho bunkru a chvíli jsme tam třeba s nima seděli. Ale my jsme hlavně byli, jak potom dopadaly ty bomby, tak jsme dostávali příkazy vyjíždět ven a to jsme nevěděli, jestli se vrátíme. Když Američané vyletěli - svazy. A teď jste vyjížděl ven, dva svazy kolem letěly, to dunělo v městě. A najednou první grupa, první sešup. První výjezd k zámku a tam to byl záliv a tam 15 kilometrů záliv. Na jedné straně Kruppwerke, samoponorka na spodní části a úplně jako ve městě. A k zámku, že tam jako hoří. A ti bombardovali v poledne, vždycky tak přiletěli o půl dvanácté. No a teď jsem nevěděl kde a teď jsem slyšel, jak ta chuděra naskočila a že ještě čtyři svazy po šedesáti librách míří na Kiel. Oni mohli letět i na Hamburg, tam byl sto kilometrů Hamburg. No ale vy jste jel do města a teď jste věděl, že vám to auto jenom hrčí, tak to ani necítíte tu hrůzu. To bylo štěstí, to já jsem hořel, podívejte se na to, to celý tady. Já jsem odjišťoval bombu.“

„To nechápu. Vy jste pracoval u soudu?“ „Já jsem chtěl studovat práva, dvakrát jsem byl v Praze a na závodním výboře mě zavolali, že přišlo to z Prahy, ale že členství do strany a že strana nemůže mít to (právníky jako já). Ale zrovna se dělal nábor na soudce z lidu. No tak já jsem šel jako soudce z lidu, ale tenkrát tam byly babičky, které dřímaly, byly v důchodu… Ale já jsem dělal rozvody a pak jsem dělal u krajského soudu v trestním senátě vraždy, znásilnění a škody nad pět milionů a parlament to pak zvýšil na pět miliard.“ „A vy jste teda, jak jste říkal, pracoval někde ve Vítkovicích v železárnách a pak jste mimo zaměstnání pracoval u soudu v trestním senátu?“ „Tak, tak.“ „A tedy nejdřív jste dělal rozvody a tak a pak jste soudil vraždy?“ „Teď už jsem dělal jenom vraždy… Loni jsem skončil, nebo předloni.“

„Já jsem byl potom přes Vánoce vězněnej a měl jsem z pekla štěstí. U nás, jak jsem bydlel u sokolovny, tak nad náma bydlel nějakej Fischer. Nepříliš starej, ale kruhy pod očima, takový nemocný… Němec. A on vždycky jenom: ‚Morgen,‘ když ho maminka pozdravila, pokud já jsem tam byl. A ta manželka měla, já už si nevzpomínám, měla dvě děti a to já už si nevzpomínám, vždycky na chodbě o válce, to už je sedmdesát roků. A on vždycky se šoural... A já jsem, když jsem seděl v cele, po večerech o tvrdém. Ale oni moc na mě nevěděli. Oni nevěděli, že já jsem… (v odboji.) Ale někde přece jenom moje jméno figurovalo, tak oni mě přibrali. Protože většina lidí už byla v Breslau odvezených, a někteří ještě byli u soudu. A to jsem měl z pekla štěstí, a – dveře se otevřely, to já nevím, po několika dnech, to já nehodnotím, se objevil on v uniformě, oni měli též… já nevím, jestli měli Totenkopf. On byl bachař, no. A on česky na mě říkal, ten Fischer, který nikdy, on jenom ‚Morgen’ a šel, a tak se šoural, takový nemocný typ, a on mi česky říkal: ‚Co tu děláte, pane Šlachta?’ A já jsem na něho vykulil oči, v uniformě. A on tam v té cele, jak oni tam mají v tom vězení tu kancelář a tam mají ty pásky, on tam viděl to moje jméno, tak o půlnoci přišel. On říkal: ‚Co potřebujete?’ Já jsem říkal: ‚Jsou tu (ostatní)?’ On říkal: ‚Nebojte se.’ To v životě, já jsem nevěděl, že to byl Němec, teď jsme se my moc nestýkali, já jsem tam to nebydlil, on bydlel dvě poschodí nad náma. A – potřebujete něco? A já jsem říkal: ‚Jsou tu?‘ On : ‚Jo jsou tu ještě čtyři.‘ Kenkuš – ti ostatní byli v Breslau, bohužel, tam byl těžký nálet, v Drážďanech, a tam zahynuli moji dobří kamarádi - Jura Novák … při tom bombardování… A on říká: ‚Potřebujete něco?‘ A já jsem říkal: ‚No jsou tu?’ ‚Nebojte se,’ říkal. A já říkám: ‚No jsou tu?‘ To já říkám. ‚Je tu.’ A Láďa Kenkúš, my jsme to zakládali, on byl jakoby šéf. Inteligentní kluk to byl. Oni dělali študenty, ale školy byly pozavírané, tak oni dělali ve Vítkovicích a vždycky dělali takovou i sabotáž, že tam nasypali do ložisek a tak, takovou menší. A on říkal: ‚Zítra o půlnoci ho tu máte.‘ Oni v noci zřejmě měli službu dva a navíc oni cítili všichni, že je konec války.“