The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jurina Slaninová (* 1930  †︎ 2024)

• narodila se 9. února 1930 v Uhorské Vsi na Slovensku

• v roce 1950 vstoupila do armády

• v Československé lidové armádě (ČSLA) sloužila u letectva

• po roce 1968 musela kvůli manželovi z armády odejít

• byla dvakrát vdaná

• v roce 2023 žila v Opočně

• zemřela 21. října 2024

Jurina Slaninová pracovala v roce 1968 jako proviantní náčelník v československé armádě. Bezprostředně po 21. srpnu 1968, kdy na území Československa vtrhla vojska zemí Varšavské smlouvy, aby zabránila pokračujícím snahám o demokratizaci země, pracovala pamětnice spořádaně i nadále, jak se očekávalo. Litovala ale sovětských vojáků, kteří s sebou často neměli ani ešus. „Ohřáli si nějak konzervu a jedli to z novin,“ popisuje pamětnice.

Manžel, také voják z povolání a také politicky angažovaný člověk, tehdy nesouhlasil s vojenským zásahem a za jeho názory ho z armády vyhodili. Jurina Slaninová ho brzy následovala.

 Na matrice jí nedovolili dát jméno Jiřina

Jurina Slaninová se narodila 9. února 1930 v tehdejší Uhorské Vsi, dnes Záhorská Ves, která leží přímo na hranicích Slovenska a Rakouska. Jurinina rodina tak měla blízko jak do Vídně, tak do Bratislavy.  Mezi Uhorskou Vsí a Angern, vesnicí na rakouské straně, v podstatě neexistovala hranice a lidé mohli volně přecházet přes most, který obě místa spojoval. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 si vlastně připadali, jako by také byli součástí Německé říše.

Maminka pamětnice původně pocházela z Maďarska, pak odešla do Rakouska, kde se potkala s tatínkem, který pocházel z Moravy. Spolu se usadili na Slovensku. Jurina Slaninová vysvětluje také své neobvyklé jméno. „Na matrice mi nedovolili dát jméno Jiřina, ale Jurina, odvozeno od Juraje. Přitom žádná druhá Jurina na světě není,“ vypráví pamětnice. Vyrůstala spolu se třemi sourozenci, dvěma sestrami a jedním bratrem. 

Než se s rodiči odstěhovali do Bratislavy, vychodila v Uhorské Vsi ještě měšťanku. I když na školu nevzpomíná špatně, přesto si tam často připadala cizí. „My jsme byly dvě Moravačky, po rodičích. Měli jsme nadávku Hanáci,“ vypravuje pamětnice.

Sovětští vojáci ji nechali na pokoji, protože bylo doma pět chlapů

Rodina Juriny Slaninové zažila všeobecnou mobilizaci armády v roce 1938. „Nedovedli jsme si představit, co to je mobilizace,“ vypráví pamětnice. Po vzniku samostatného Slovenského štátu v roce 1939 zůstali v Uhorské Vsi.  „Tatínek založil Robotnickou tělocvičnou jednotu a jen to je drželo, že nás nevyhnali ze Slovenska, protože jsme pořád byli jenom Hanáci,“ vysvětluje Jurina Slaninová.

Velmi dobře si pamatuje na příjezd vojsk sovětské armády na konci druhé světové války. Tatínek tehdy pracoval v cukrovaru, a i tam se osvobozenecká armáda usídlila. „Když tam vtrhli, tak všechny děvčata, které kde zahlídli, tak musely být jejich. My jsme měli doma pět mužů, jako myslím brácha, kamarád. Byly Velikonoce akorát, takže jsem měli moc mužů. K nám si netroufali, ale tam, kde byla děvčata, tak skutečně je zneužili,“ vzpomíná pamětnice.

V patnácti vstoupila do komunistické strany

Po měšťance nastoupila do prvního zaměstnání, pracovala v tiskárně. „Už v patnácti šestnácti letech do nás pumpovali komunismus,“ vzpomíná pamětnice. Tato politická komunistická agitace měla u Juriny Slaninové úspěch. „Od patnácti let jsem byla v komunistické straně. Tak jsem do toho byla zažraná. Líbilo se mi to,“ vypráví pamětnice.

V roce 1950 využila náboru, který prováděla československá armáda a nechala se odvést. „Bratr neměl vůbec zájem o mužské záležitosti. A tatínek si potřeboval povídat o tom, jak to bylo na vojně. Tak mi to vždycky všechno vyprávěl a mně se to strašně líbilo,“ popisuje pamětnice své důvody pro vstup do armády. Odstěhovala se do Čech a na Slovensko se již nikdy nevrátila.

Učili je bývalí důstojníci RAF

Svého vstupu do armády Jurina Slaninová nikdy nelitovala, protože tam našla velmi dobré pracovní uplatnění. Nastoupila do řízení leteckého provozu. „Řízení leteckého provozu nás učili důstojníci RAF podle moderního přístupu,“ vypráví pamětnice.

Spolu s ní byla v armádě spousta žen a stejně jako muži měly možnost kariérního postupu. „Já jsem byla taková rázná. Zařvala jsem Pozor! a všechno se to blýskalo,“ vzpomíná pamětnice. Celou dobu pracovala jako vedoucí. Práce bez moderních vymožeností, jaké jsou k dispozici dnes, nebyla jednoduchá. „Tehdy se malovalo, jak letí letadlo, a umazávalo, kde je,“ dodává pamětnice.

Se svým manželem se Jurina Slaninová seznámila na politickém školení již v armádě. Manžel pracoval u armády jako geodet. Každý sice sloužil u jiného útvaru, ale přesto se setkávali i pracovně. Jako příslušníci armády neměli nikdy bytovou nouzi.

Kvůli manželovi skončili u armády nakonec oba

V srpnu roku 1968, během okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy, sloužila u letectva. „Dostali jsme befel, že do Ruzyně nikdo nesmí přistávat, že tam budou přistávat jen sovětská letadla. A tím pro nás byla okupovaná celá země,“ vzpomíná pamětnice.

„Šli a neměli absolutně nic. Mysleli si, že je budeme v náručí vítat. Muselo to být hrozné pro ně. Protože takoví mlaďoučtí kluci, jak k tomu přišli,“ vypráví pamětnice. Jurině Slaninové nezbývalo, než si na novou situaci zvyknout. Manžel s příchodem vojsk nesouhlasil. „On se sebral a šel vysvětlovat polským vojákům v Hradci, že se nejedná o přátelský vstup,“ říká pamětnice.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Manžela pamětnice okamžitě vyhodili z armády. I když sama ještě nějakou dobu u armády zůstala, při každém hodnocení se s ní táhl manželův prohřešek. Kvůli tomu jí zabránili v povýšení, děti nemohly jít studovat. Poté z armády také odešla.

V sedmdesátých letech si manželé Slaninovi koupili chalupu. „Pořídili jsme si chalupu na to, aby manžel měl zábavu a nemusel někde chodit povídat o politice,“ vypráví pamětnice. V roce 2023 žila Jurina Slaninová v domově pro seniory v Opočně.