„Ta loď se jmenovala Noemi Julia. A protože to byla pašerácká loď, tak ten kapitán, aby ho nevzali do vazby, tak jsme ho svázali a dali do kabiny. Takže celkem to bylo velice komplikované. Ale skutečně. Ten kapitán byl velice slušný. Oni tam měli nějaký ty salámy a nás tam postavili na stráž, tak jsme to strážili. Ale my jsme ty salámy vždycky uřízli a dali jsme tam další provázek. Takže oni to nepoznali… Ale pro mě byl ten zážitek, že nám zahráli v tom Liverpoolu Škoda lásky. A bylo to nádherný. A oni to překládali do angličtiny ‚The roll out the barrel.‘“
„Bylo to pro nás prostě těžké, protože my jsme fasovali půl litru vody denně. A my jsme plavali – tam byla v Tobruku taková potopená anglická loď – v noci pro nějaké limonády. Ale to byl takový gentleman, Griment. S Němci. Protože my jsme tam plavali taky a oni taky. Ale my jsme skutečně měli … to byl náš život, protože jinak jsme nemohli, bez vody to bylo nejhorší. A tam se válčilo v noci a byly tam takový barikády konzerv toho ‚corned beefu‘. A my jsme se bavili přes den, že jsme do toho pálili nějaké ty kuličky. A ve čtyřicátým třetím, když jsme opustili Tobruk, když jsme Němce zakroutili, tak jsme v tom Suezu nastoupili cestu do Anglie a to byla naše poslední africká anabáze.“
„A když jsem přišel pátého května, tak jsem viděl, že zvony vyzvánějí. Tak jsem se zastavil v hospodě a zeptal jsem se: ‚What is going on? Co se děje venku?‘ Protože já jsem měl příkaz jet pro tu munici, tak jsem jel do toho Lille a to si nepřejte tu kanonádu, co jsme tam ve čtyřicátým pátým roce všechnu tu munici vystříleli. A ještě jedna záležitost. Když jsme dostali příkaz balit, tak jsme byli tři mechanici u motopraporu. Tak jsme prostě začali, protože jsme byli zařízeni na válku v poušti. A teď jsme museli napínat pásy, museli jsme dávat nový reflektory. To znamená, že jsme se museli připravit na cestu domů.“
„Ve čtyřicátým třetím roce jsem byl odvelen do jednoho kurzu pro tankisty. A já jsem tam byl skoro šest neděl. A my jsme tam chodili na sobotu a neděli na čaje. Byli jsme tam na pásmu Gazy. A tam byla armáda anglická a byly tam holky, wafky, to byly letecký wafky, a pak tam byly holky, které byly u pozemní. Já jsme šel tancovat s jednou holkou a představil jsem se jí jako Johny, jako Jan. A ona mi říkala: ‚I am Elizabeth.‘ A já jsem tomu nepřikládal žádný zájem, ale oni mi kluci říkali, že to byla pak dnešní královna. Já vám to nemůžu potvrdit, ale asi to bylo tak. Ona byla wafka, to byly ty vojenský letecký holky. A ona byla skutečně velice vynikající. A když jsem s ní tancoval, tak ona mi říkala: ‚No, tak nic.‘ Ale ona byla prostě velice milá.“
„1. 7. 1939 jsem opustil ilegálně Československo, odešel jsem do Bratislavy a tam se mi podařilo nastoupit do propellerový lodě a jeli jsme po Dunaji. A já jsem se po té cestě dostal až do Suliny. To je ústí Dunaje do moře. A tam jsem se dostal do lodě, která byla taková pašerácká. A já jsem prostě pod tou lodí… To byli strašně dobří námořníci. Tak jsme se dostali až přes Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko, Bulharsko. A všude nás zavřeli na takových čtrnáct dnů. A dostali jsme se v třicátým devátým roce ještě do bývalé Palestiny. A tam nás Angláni sebrali a dali nás do takového koncentráku v Sarafandu. A tam jsme byli asi měsíc v tom koncentráku, až bylo všechno vyřízeno. Tak nám dali dvacet piastrů a pustili nás pryč.“
Evžen Slezák se narodil 24. 9. 1918. Po obsazení zbytku protektorátu utekl 1. 7. 1939 do Bratislavy a po Dunaji se dostal přes Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko a Bulharsko do Palestiny. Zde pobýval v letech 1940 až 1943. V roce 1942 se přihlásil do armády a měl hlídat letiště protiletadlovými děly Bofors. Roku 1943 odjel přes Madagaskar, Jihoafrickou republiku a Sierra Leone do Anglie. Odtud se dostal do bojů ve Francii, kde se účastnil bitvy u Dunkerque roku 1944. Po skončení války odjel zpět do Československa. V roce 1996 byl povýšen na vojenskou hodnost plukovníka.
