Valerie Slezáková

„A taky byl antisemitismus. Tam (v manželově práci) byl snad jen jeden nebo dva lidé, co nebyli Židi, a to jen proto, aby se neřeklo, že jsou to samý Židi. Slánský, to byl Žid, všichni, co byli popravený, to byli Židi. Abych řekla pravdu, tak se strašně stydím, že jsem jim s tim nepraštila po těch procesech. Když byly prověrky, tak jeden kluk z tý četky, můj kolega, tak jim tam dal legitimaci a řekl jim, že se necítí na to dost pevný v kramflecích, aby zůstával nadále ve straně. No a já jsem to neudělala ze strachu, že zůstaneme dva, ze strachu, ale i ze srabství, protože jsem byla srab.“

„To už bylo v Birkenau, pracovaly jsme v té písárně a byla jsem na tom velmi špatně, protože jsem měla v jednom kuse průjem. Nebyla tam voda, nešlo ani se napít nebo umýt, vyměnit prádlo. Ale byla tam zase taková bouda, kde se třídilo prádlo, a tam byla jedna Nitrančanka, která mě poznala a nosila mi čistý prádlo, no takže ještě jakž takž… Nicméně jsem na tom byla tak špatně, že jsem sotva držela tužku nebo pero v ruce, jak jsme tam psaly. A také jsem zjistila, že ta moje jedna kamarádka se sestrou, že jsou hrozně nemocné a že leží v bloku, odkud vezou lidi do plynu. Tak jsem se po čtyřech doplazila do tohohle bloku, že ať už mě vezmou taky. Protože už to dál nešlo. Jenomže přišla jedna ta Polka s tím rumunským esesákem a vytáhli mě odtamtud, protože mě hledali a ona si to domyslela, kam jsem šla. Vytáhli mě odtud a dali mě zpátky do písárny a říkali, že když tam bude nějaká kontrola, že mám jen držet pero nebo tužku – ‚A dělej, že přemýšlíš, co tam máš napsat.‘ A takhle to skutečně bylo, že se mi nic nestalo.“

„Tehdy byl nějaký Herzl, který chtěl mít Izraelský stát. Táta měl takovou kasičku (…) a tam házel vždycky nějaký peníze. A to jsem věděla, že on nebyl takový ten ortodoxní Žid, ale sionista. I mě na to připravoval. Dokonce jsme se učila hebrejsky, to už jsem byla velká. Ale když jsem byla ještě malá, asi sedmiletá, tak mě naučil hebrejskou básničku, doslova. A v Nitře byl takový kongres a přišel i ten básník. Jmenoval se Chajim Nachman Bialik. A já jsem na tom kongresu přednesla tu báseň a měla jsem velký úspěch, protože jsem to s citem řekla, protože jsem věděla, o co tam jde. To bylo o nějakém ptáčkovi, táta mi to vysvětlil. No a velký potlesk byl. A to byla moje velká sláva, co do židovství.“

„Ten Erber tam přišel, perfektně oháknutej a vytáhl papírek a tam měl třináct jmen lidí, které on prý ‚zachránil‘, a mezi nimi bylo mé jméno, dívčí. Tak jsem se dost nasmála, že on mě zachránil. Ale já jsem to měla připravený. Začala jsem tím, že někdy měl dobrý den, že mně i pomohl. To jsem řekla, co se stalo s těma sestřenicema. No, ale co on dělal, když bylo opravdu zle – když lidi už vozili do plynový komory, tak on byl ten první, který to všechno organizoval. Když už někdo musel, tak on s ohromným nadšením dělal všechny pořádky a on to tam vozil do těch komor.“

„Přilítla jsem tam, všecko bylo zamčený a tak jsem zazvonila u sousedů. A to taky nikdy nezapomenu. Pán byl zástupcem firmy, co vyráběla mýdlo Helladu, a paní byla Židovka. Měli kluka a dceru. Dcera byla o dva roky starší než já a do toho kluka jsem byla zaláskovaná jako děcko. Otevřely se dveře a ta holka si právě dávala jednu punčochu na nohu, a když mě uviděla, tak spadla, úplně omdlela. Říkala, že každý říkal, že nemůžu už být na živu. A že jen moje máma furt věřila, že přijdu, ať přijdu jakkoliv. Třeba i s dítětem nebo s velkým břichem, protože nějací dobrodinci začali drbat, že jsem měla něco s tím Maďarem ve vlaku. Tak jsem byla u těch sousedů. A máma byla na nádraží a chtěla do Bratislavy za sestrou, která tam byla zaměstnaná jako fotografka u jedné firmy. Ale když slyšela pana Krámera, že mě vezl domů, tak se rychle vrátila a zazvonila hned u sousedů, protože si myslela, že tam budu. Tak jsem tam byla a to bylo velký. Máma když mě uviděla, tak radostí nevěděla, co rychle. Ale jednu věci jsme si slíbily: ony nesmějí mluvit o tátovi, jak zahynul, a já jsem nesměla mluvit o koncentráku.“

„V roce 1942 nastaly takové všelijaké pověsti, že ze Slovenska brali mladé holky do Německa na zemědělské práce. Gardisté pro ně chodili, sebrali je a zmizeli. Říkalo se, že pokud doma u rodičů nenašli mladé holky, tak vzali rodiče a zavřeli je. A to jsem se strašně vylekala, měla jsem také o tři roky mladší sestru a říkala jsem si, že pokud seberou tátu, tak co s naší rodinou bude. Až později jsem se dověděla, že pro mě chystali také nějaký útěk společně s mou nejlepší kamarádkou v Maďarsku, která je teď v Kalifornii. U ní se to povedlo, ale u mne ne, protože já jsem trvala na tom, že na ty zemědělské práce půjdu. Nechala jsem se ostříhat, vzala jsem si takový ruksáček na záda s nejnutnějšími věcmi a nechala jsem se odvézt tím gardistou na nádraží. Tehdy jsem také viděla naposledy svého otce, který mě doprovodil až na nádraží. Moji sestru nevzali, neboť byla ještě moc mladá. Takže nás odvezli do Bratislavy, kde jsme byly na společném táboře asi tři neděle a vůbec jsme nevěděly, kdy pojedeme nebo kam. Po třech týdnech nás naložili do dobytčích vagonů.“

„Ale sedm se nás tam schovalo. My dvě a ještě pět holek, všechny ze Slovenska. No a tak my jsme si tam sedly, ale jak začlo světlo, tak to byl konec, byla tam samá díra, to byl včelí úl, sice bez včel, ale samý díry. Říkaly jsme si, že když začnou počítat, tak že to bude konec. On tam byl dost velký zmatek, když se to dělilo, tak jsme si nebyly jisté, jestli začnou počítat. No, ale oni začali a chybělo jim sedm lidí. Chodili pořád dokola a my jsme tam dřepěly jak slepice a ani jsme nedutaly. Nacpaly jsme si do pusy něco, abychom se nesmály. Mladý člověk je úplně blbý. A ještě když je tři roky někde, kde není nic normální. Takže nám to přišlo úplně do smíchu, že oni tam počítají donekonečna a my tam sedíme a nic se neděje. No a nedělo se nic, oni odešli.“

„Víte, co to je tři roky v nejlepším věku ztratit? Člověka to úplně změní. To mi strašně chybělo. Když mě osvobodili, tak jsem byla hrozně povrchní. Sice jsem byla šťastná, že jsem doma. Každé ráno jsem se tomu divila a byla jsem ráda. Ale jedna otázka mi zůstala a zůstane až do smrti: ‘Jak to, že já jsem tady a kolem bylo tolik hodnotných lidí a ti jsou kde?‘ A na to mi nikdo nedokáže odpovědět. A to se ptám kdekoho, i rabína. Nikdo mi to neodpověděl tak, abych tomu uvěřila. Když se někdo se opírá o Pannu Marii, nebo že přijde nějaký mesiáš a že nás zachrání, tak to jsou pohádky pro dospělé. Tomu já nevěřím, žádnému náboženství, ani národnosti. Byla to drsná škola. Ale naučila jsem se neposuzovat žádné společenství, ale vždycky jen jediného člověka. Protože každý člověk je jiný a narodí se všichni nevinní. A co z nich vyroste, to je to, co z nich udělají dospělí. Šla fáma, že Poláci jsou svině. A já jsem říkala, že jsou přesně takový svině, jak jsou Židé, jak jsou Němci, jak jsou všechny národy. To se nedá posoudit. Jsou Poláci dobrý a jsou Poláci svině. A to je u všech národů tak. V Birkenau, tam byli Rusové, které zabili Němci, protože ti Rusové nechtěli brát živé lidi do plynových komor. No a Židé je tam vzali, třeba i vlastní příbuzné. Vzali je třeba proto, že chtěli, aby se jejich rodina zachránila, nebo něco takového. Ale člověk neví, protože s nimi nemluvil. Ti Rusové, to byli hrdinové, že to neudělali. Ale taky jsou svině i slušný Rusové. Tak tohle jsem se naučila v koncentráku.“

„Na holou hlavu jsme dostaly šátek a na nohy dřeváky, které mi byly ale strašně velký. A chodily jsme do té práce, pracovaly jsme tam na zahradě, což nebylo nic špatného, takže jsme byly s tím docela spokojený. Ale bylo strašlivý vedro, protože byl už začátek května. A já jsem najednou na noze dostala takový puchejř, přes celý nárt. Nevím, co to bylo, protože jsem nic takového nikdy neviděla. Ale naštěstí tam byla jedna ta vedoucí, kápo, co byla v těch štráfovaných šatech, později jsem se dozvěděla, že to byla prostitutka. No a tahle baba, naše kápo, prostitutka, to byla taková hodná ženská. Ona mi říkala: ‚Já tě schovám a ráno tě vezmu na ambulanci, aby ti to rozřízli.‘“