Zdenka Slezáková

„Pokud se kupovalo načerno, tak se muselo přeplácet. A ti prodejci o peníze často nestáli, ty neměly hodnotu. Vyměňovalo se, co kdo měl. Za látky třeba, což už v normálních rodinách nebylo. Nebo zlato, šperky, takové. U Vizovic v Jasenné se pálila slivovice a za tu slivovici už peníze nechtěli, ale přijímali tyto hodnoty. A tak se říkalo, že Jasenští už mají všechno, že už jim jenom chybí náušnice pro krávy.“

„V zlínské škole byla moderní budova s velkými okny, podlaha xylolitová, šatny jsme měli v přízemí oddělené pro každou třídu, měli jsme samozřejmě vodovody, splachovací záchody, všecko bíle vykachličkované. Veliké široké chodby, na které jsme vždycky v deset hodin všichni vypadli a deset minut jsme cvičili. Na chodbách jsme měli fontánky na pití, prostě naprosto moderní škola. Dneska by mohla být stejně. Ani možná tak prostorné se dnes nestaví.“

„Z chlapců, kteří nějak zvlášť vynikli, vypadali, že jsou schopní pro vedoucí místa, ty Baťa posílal do továren do světa. Ten jeden z nich byl od mojí kamarádky mládenec. Ten odjel do té Indonésie, myslím na Sumatru. On ten její mládenec tam nebyl sám, byli asi čtyři nebo pět. Řekl tehdy těm mládencům: ,Kteří máte děvčata v Československu a chcete si je vzít, tak je zavolejte, pozvěte, protože už to brzy nebude možné.‘ Čtyři děvčata vyjely lodí, jinak to tehdy ani nešlo, a byla to prý poslední loď, kterou se dalo z toho Československa odjet až na tu Sumatru. V kufru si vezly svatební bílé šaty. Ale když se dostaly až na tu Sumatru, ještě týž den byly domluvené oddavky. Byl v tom prý nějaký problém, nějaký podpis někoho chyběl, takže ženiši museli odejít vyřizovat dodatečně, ale nakonec se ten sňatek ten den provedl. Druhý den ráno novomanželé museli do práce. A těm děvčatům přidělili toho kuliho. S tým kloboukem a s košema a ten je doprovázel a ony na tom trhu vybíraly, co se má koupit, a on to odnášel.“

„Ti Rudoarmějci zřejmě přišli večer. Oni kontrolovali ty kryty. Jeden přišel, měl samopal a svítil si baterkou na jednotlivé lidi. První se zeptal, jestli je tam nějaký Germán, a pak nás tak prohlédl a měl se k odchodu a najedenkrát se vrátil k mému manželovi a požádal ho, ať jde s ním. Zavolal mého manžela, s tím samopalem, což bylo dost takové, člověk nevěděl, co bude. A trvalo to poměrně dost dlouho, jak byl mimo. Pak, jak přišel, to už byla tma. Vrátil se, sedl si a mlčel. Tam se nemluvilo – nikdo se ho na nic neptal. Jenom já jsem se ho ptala, co je. A on: hodinky – prý ,davaj časy‘. Vybral si ho, že má hodinky. To jsme byli velice rádi. Kdybychom měli troje čtvery, tak jsme mu je dali.“