Karel Šling

„Vzpomínku na to mám. Šli jsme spát jako vždy, StB chodila zatýkat zásadně v noci, to se naučili od Sovětů. Protože nejlépe a nejvíce je dezorientovaný člověk, když ho seberou ve dvě ráno. To neví, co se děje. Takže si vzpomínám na to, že jsme šli spát, najednou se rozsvítilo světlo, vstali jsme, v místnosti byli chlapi v kožených pláštích. StB, dá se říci, kopírovala gestapo, ty dlouhé kožené kabáty, to byla taková uniforma. Oblékli jsme se, naložili nás do auta a vezli nás pryč. Byli jsme v autě s matkou, protože otec tam v té době nebyl, toho sebrali cestou domů, ten vůbec toho 6. října domů nedorazil. Cestou se soudruhům podařilo zabloudit, také se jim porouchalo auto. Nakonec jsme dojeli k ruzyňské věznici, kde nás násilím odtrhli od matky, naložili nás do druhého auta a odvezli nás důstojníci StB. Vím, že to odtrhávání bylo dramatické, řval jsem a držel jsem se kliky auta. Museli mne odtrhnout a pak jsme se jim ještě s bráchou v autě zamkli, takže se na nás museli dobývat. To zamčení v autě jsme provedli v jednu v noci, kdy jsme nechtěli odjet pryč, tak jsme se zamkli v autě. Dostal nás z auta otcův šofér, který nás nalákal na hračku. Tak jsme to auto odemkli, a už nás měli.“

„V listopadu 1952 začal proces se Slánským. A tehdy, dá se říci, začalo peklo. Protože ředitel domova se rozhodl, že bratr musí poslouchat přenos z procesu a to, jak se otec přiznává ke zločinům, které spáchal. Navíc o tom musel napsat domácí úkol. Já, protože jsem byl naštěstí o dva roky mladší, jsem byl na to příliš malý, tak jsem tímhle projít nemusel. Ovšem dopadlo to na nás stejně, všichni se otočili proti nám, že můj otec je zrádce. V situaci, jaká byla, jak měl někdo takovouto nálepku, tak jdou všichni proti němu. A podle toho to vypadalo. Mohu říci, že bratr z toho měl psychické následky do konce života. Já zřejmě také, ovšem tenkrát to, čemu se dnes říká posttraumatické poruchy, nikdo neznal, to ještě tehdy nebylo.“