Vladislav Sloup

„V tom sedmdesátým šestým mě odsoudili, protože se prokurátor po půl roce odvolal a šel jsem do vězení. Nejdřív jsme byl tady v Budějovicích. Asi proto, že to byli místní a že ti estébáci tady měli docela dosah, do té věznice, tak to byla asi nejtvrdší část věznění, kterou jsem zažil – v tom sedmdesátým šestým. Vozili nás na práci do Volar, autobusem z Budějc. Ráno v pět jsme vyjížděli, odvezli nás na šestou do Volar. Tam jsme stavěli halu na dřevotřískové desky. Byl nás tam celý autobus. Já měl ruce od jehličky, jenom tak, jak jsem byl zvyklý s jehlou pracovat. A teď jsem měl dělat s lopatou. Fyzicky jsem se cítil na cokoli. Měl jsem dělat s lopatou a asi po čtrnácti dnech nějaký kapitán Pavlíček: ,Sloup měl byste přidat, měl byste přidat.‘ A házeli jsme beton s kamínkama, který jsme házeli lopatou do japan, se tomu říká – takový kolečka, který se jeřábem uchopí, vyvezou se nahoru na střechu a tam se s tím dělá zásyp. Denně sedm, sedm domíchávačů betonu. To je taková ta míchačka, která jezdí s náklaďákem, přijede, vysype beton na zem a lopatou jsme to nandávali do těch japanů. A zase odjeli a zase přijeli. Co hodina, to jeden domíchávač. Dva jsme to tam házeli lopatou a já měl ruce samej puchejř, jak jsem nebyl zvyklej s lopatou pracovat. A teď ten kapitán Pavlíček, že bych měl přidat, že bych měl přidat. Nebylo co přidat, protože, to, co dovezli, to jsme tam naházeli a nic nezbývalo. Ne že bych měl jít něco kopat, mezi příjezdem dalšího domíchávače. Já jsem říkal, podívejte se, já mám ruce takhle rozbolavělý. ,Vy budete pracovat, až budete mít ruce jeden puchejř, ne tolik puchejřů,’ takhle mi řekl kapitán Pavlíček. Jednou jsme přijeli k věznici s autobusem a než se otevřela brána, okolo věznice chodila moje žena. Moje žena s dětma chodila kolem věznice. Tehdy jsem měl čtyřletého synka a tříletou dcerušku. Tak jsme asi zamávali. Já jsem dostal šest týdnů zákaz přijetí dopisů a balíčků. Dostal jsem rajony, vždycky, když jsme přijeli z práce. Na šest týdnů mi to řekl že to mám za nedovolený styk s civilisty. A navíc, ještě mě zařadil mezi asi osm kluků, kterým dělal, říkal tomu tělesná výchova, ten kapitán Pavlíček.“

„Do mě se pustili znova v pětasedmdesátým roce. Rok po té veliké razii. A že rozmnožuju časopisy. Ti, kteří zradili, tenkrát řekli, že u mě viděli psací stroj. Jeden řekl, že viděl nový psací stroj, druhý řekl, že viděl starý psací stroj. Prostě bylo tam pár takových směšných rozporů, ale já jsem na ně poukazoval. V té době, v pětasedmdesátým roce, zrovna proběhlo jednání v Helsinkách o Mezinárodním paktu o lidských právech. Československo to tehdy podepsalo – Mezinárodní pakt o lidských právech. A já od samýho začátku, už v roce sedmdesát dva, a kdykoli byli výslechy a kdykoli bylo nějaký pronásledování, od samýho začátku jsem na to poukazoval. Ústava nám zaručuje svobodu vyznání, Všeobecná deklarace lidských práv zaručuje svobodu vyznání, Československo ji podepsalo, Mezinárodní pakt o lidských právech zaručuje svobodu vyzvání. A já jsem to vždycky připomínal, ve všech spisech. Nikdy jsem si nevzal advokáta, nikdy. Protože, když jsem jednoho oslovil v těch začátcích, v tom roce sedmdesát dva, tak mi řekl, víte, já nejsem přesvědčený o vaší nevině. Tak jsem řekl, je škoda, abych vás platil. A nikdy jsem si nevzal advokáta, až úplně na samým konci. Ale tam třeba dojdeme. A v tom roce sedmdesát pět, protože byl vydán Mezinárodní pakt o lidských právech, to bylo úplně čerstvý. A já na to znova poukazoval. Tak soud zrušil mojí obžalobu, že nebylo prokázáno, že bych spáchal žalovaný skutek. Tak jsem dostal zprošťující rozsudek v sedmdesátým pátým. Ale za půl roku se prokurátor odvolal s tím, že stížnost prokurátora má odkladný účinek. Probírali to samý, naprosto to samý, nic nového nebylo doplněno. A šel jsem do vězení. –A z čeho jste byl tenkrát přesně obžalovaný? Byla to obžaloba z maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Tak se ten paragraf jmenoval. To na nás uplatňovali vždycky. Já měl takovou zásadu, že nebudu nikdy vypovídat. Od samýho začátku, jsem měl zásadu: u mě se musí všechno zastavit, i kdyby něco věděli, tak jim to nepotvrdím. A o jiných nebudu vypovídat. Tak jsem od samýho začátku v sedmdesátým druhým používal tu jedinou zákonnou možnost – odmítat vypovídat.“

„Zajímavost byla, že tehdy jsem sehnal práci pro nějaké učiliště, kde chtěli udělat dvacet pohovek na internát. Dvacet pohovek, které tam měli v nějakém skladu uskladněné, chtěli spravit a udělat z nich lůžka pro učně. Já nevím, jestli to bylo zemědělské školy, tehdy to bylo na Rudolfovské ulici, tam nějaká zemědělská škola byla. A představte si, já jsem to rozebíral, poznal jsem, že to byla válečná výroba a ty pohovky byly místo vaty… To byly svázaný péra, na pérech byla juta, tehdy papírová juta jako pytlovina, na tom byly ušité grunty – základy toho čalounění a ten vršek byl vyložený lidskými vlasy. Celými svazky lidských vlasů – úplně, byly přímo odstřižený od hlavy. Mráz mi leze po zádech ještě dneska, když vím, co se dělalo v koncentračních táborech s lidma, kde je ostříhali. Tehdy ty pohovky byly vyplněné lidskými vlasy různých barev. A tak jsem je čalounil.“

„V roce 87 jsem měl pět domovních prohlídek. Pět, pět! Žádnej zločinec to nepamatuje, že by takhle opakovaně k němu chodili. K nám opravdu mohli přijít kdykoli a něco si odnesli. Pak nám dokonce vlezli do bytu. Já jsem je přitom dokonce chytil, že nám vlezli do bytu. Jak probíhaly domovní prohlídky: přijelo třeba osm chlapů v osm hodin večer a děti z postele, rozebrali jim postele, nafotili, že tam mají moji knihu biblických příběhů (to mluvím konkrétně), nadzvedli koberec, odšoupli skříň, prolistovali všechno možný. Už to tam u nás znali. Při té poslední domovní prohlídce, měli jsme několik skrýší po bytě, které nenašli. A nikdy jsme neříkali je to tam a tam, ale je to na dvoře, nebo já jsem to odnesl a to znamenalo, že to je někde jinde, prostě nikdy jsme neříkali v bytě, protože jsem počítal s tím, že by nás mohli odposlouchávat. Poslední domovní prohlídku jednu z těch skrýší našli. V botníku. Botník jsem udělal na pant k podlaze. Odklopil se od stěny, a tam byla taková škvíra na zádech toho botníku a do té škvíry se nandala literatura. Takže jsme mohli, když jsme přišli domů, okamžitě to tam dát a už jsme nic u sebe neměli a bylo to tam. A poslední domovní prohlídku tam prostě přišli a rovnou to otevřeli. Bylo vidět, že už si tam dokonce byli sami, už nehledali všude, už šli na jisto. A vždycky tam našli Strážnou věž, Bibli. –Jak se u toho chovali, jak s vámi mluvili, jak jednali? –Mocensky. Nás usadili do jednoho kouta a oni si dělali, co uznali za vhodný.“