"Vzpomínám si, že to ráno 24. února jsem nejprve zavolala své matce do Charkova. Několik týdnů před vypuknutím války panovala mezi obyvatelstvem smutná, úzkostná nálada. Zdálo se, že všichni cítí, že se brzy může něco stát. Den předtím můj bratr opakovaně jel na hranice a sledoval situaci. Chápali jsme, že nám úřady nemohou říct všechno. On to chápal a já jsem cítila, že se stane něco strašného, protože jsme viděli, co se děje už léta v Doněcku a Luhansku. A už jsme chápali, že se něco může stát, ale co se opravdu stalo, to nikdo nečekal."
"Máme příbuzné v Rusku. Po událostech v roce 2014 však naše kontakty z jejich iniciativy ustaly. Nálady, které byly zasety v myslích lidí v Rusku, pro nás byly jako zjevení. Člověk přijde o všechny příbuzné najednou, ale proč? A důvody jako takové nebyly, prostě byli tak agresivně nastavení. Ten rok 2014 nám změnil život, mnoho obyvatel Charkova přišlo takříkajíc o své příbuzné, protože prostě nebylo možné dál se s nimi stýkat."
"Nevíme přesně, kdy to všechno začalo a kdy byl plán na ovládnutí naší země připraven. Ale pro naše město Charkov byl rok 2014 osudový. Dne 1. března se ruský nepřítel pokusil zmocnit Charkovské oblastní státní správy. Můj bratr byl mezi statečnými muži, kteří pomáhali bránit právo na svobodu. To, čím si on i my jako rodina museli ten den projít, bylo prostě strašné. Proto od nynějška počítáme s tím, že můj bratr má dvoje narozeniny: 1. března, kdy spolu s ostatními bránil svůj rodný Charkov, a 2. března, kdy se vlastně narodil."
Victoria Slyvka (Vasyurenko) se narodila 3. srpna 1989 v Charkově. Bydlela poblíž stanice metra Heroiv Truda, která hraničí se severní částí Saltovky směrem na Belgorod. V roce 2010 absolvovala Charkovský humanitní a pedagogický institut. Poté pracovala na škole v Charkově, pak na své domovské univerzitě a následně na umělecké škole. V roce 2015 se vdala. Po svatbě žila v Zakarpatské oblasti v Tjačevském okrese s rodinou svého manžela. Před válkou pracovala jako učitelka v místní mateřské škole na západní Ukrajině. Rozhodujícím okamžikem pro rozhodnutí opustit Ukrajinu byl pro Viktorii ranní telefonát její matce do Charkova 24. února. Když se v prvních dnech války po celé zemi ozývaly výbuchy, nebylo jasné, jakého rozsahu válka nabere a co lze očekávat dál. Proto Viktorie, stejně jako většina ukrajinských žen, odjela se svými dcerami několik dní po začátku války do České republiky, kde její manžel dlouhodobě pracoval. Později její dcery Ksenia a Veronika přešly na školy v Praze. Viktorii se poštěstilo najít práci v oboru, který vystudovala: v současné době pracuje jako asistentka pro ukrajinské děti v české škole. Viktoriia Slyvka upřímně věří ve vítězství Ukrajiny a svůj návrat domů. I když žije v bezpečí, myšlenkami je daleko na Ukrajině, v rodném Charkově. Sní, že se tam po skončení války vrátí a obejme svou rodinu.
