Helga Smékalová

„Strašně jsem trpěla. Velmi ráda jsem chodila do školy a měla jsem ráda kolektiv dětí, spolužáků a tak. Moc ráda jsem se učila. Přišla jsem domů a řekla: ,Mami, proč mě pan učitel nevyvolá? Já se hlásím a on vždycky vyvolá děcka, který to nevědí, ale mě nevyvolá.‘ Maminka mně vysvětlila, že učitel musí vyvolat všechny děti. Když jsem na začátku čtvrté třídy vypadla ze školy, tak dneska bychom řekli, že jsem upadla do deprese. Tehdy jsem tím strašně trpěla. Taky jsem se bála chodit ven. Krátce potom jsme začali nosit hvězdu a mě jednou honily německý děcka po městě. Tak od té doby jsem se bála chodit ven.“

„S aktovečkou, ve které jsem měla kapesník a krajíček chleba, jsem jela do Prahy do vilky ve Střešovicích. Tam nás sice zaregistrovali, ale odlifrovali na Hagibor. Byly tam dřevěný baráky a tam jsme zůstali, než nás v únoru odtransportovali do Terezína. Teď ta hrůza. Jela jsem tam jen s krajíčkem chleba a kapesníkem. Neměla jsem s sebou ani rezervní kalhotky, protože se počítalo, že jedu na den a že se tak jako maminka vrátím večer domů. Byl to pro mě hrozný šok.“

„Babiččin byt měl okna do ulice, tak naši z toho byli velice špatní, když Němci dělali pochodový průvody. Bydleli jsme na Štefánikově, dnešní ulici 1. máje, a to byla jedna z hlavních olomouckých tepen. Dělali tam velký pochodový průvod. Nevím přesně, kdy to bylo, ale vím, že jsme se na to dívali a naši z toho byli velmi špatní.“