Josef Směšný

„Táta byl u Vaci, maminka u Hudců. Sedláci jim v podstatě nic neplatili. Myslím si, že je víceméně udržovali v bídě, aby pro ně dělali v podstatě zadarmo. Mohli tam spát. Táta jako pacholek spal někde v komůrce u koní, nebo dokonce v maštali u koní, máma jako děvečka měla nějakou černou komůrku, černá kuchyně se tomu říkávalo, kde mohla teda nějak bydlet a být v té světničce. V okamžiku, když se pacholek a děvečka vzali, už nemohli být pacholci ani děvečky u toho sedláka, nemohli být součástí té rodiny. V tom okamžiku byli, říkalo se tomu všeobecně podruzi v Čechách a všude, na Hané hofeři. To byli v nějaké té hoferské světničce nebo hoferským domečku, celá rodina i s děckama byla nacpaná v jedné místnosti. Museli se živit sami a za světničku od sedláka museli platit nějakou prací. Samozřejmě mohli dělat potom i pro někoho jinýho. Kde prostě byla práce, ale museli se sami uživit, nikdo už je tehdá neživil.“

„Za první republiky to bylo opravdu těžký. Tatínek, když se pak s maminkou vzali, tak jeho jediná touha byla postavit barák a mít nějaký hospodářství. Ze zkušeností z první republiky, kdy spousta lidí umřela, věděl, že buď se uživí a bude mít kde bydlet, nebo umře, prostě byla taková doba. Takže táta začal v padesátým roku stavět barák a samozřejmě chtěl tam i chlívy. Jenže v padesátých letech už mu to strana a vláda nepovolila, jakýpak chlívy, všichni půjdou do družstva, nikdo nebude soukromě hospodařit. Tak asi po sedmi letech ten postavenej barák prodal a v roce 1957 jsme se nastěhovali do dnešního baráku. Otec tam chodíval k nějakým Vlčkům, byli to jeho známí. Starej pan Vlček zemřel a ten mladej, Mitek Vlčků, měl nějaký problémy s režimem, tak někam utekl. Táta ten barák od nich pak koupil, protože tam byly chlívy. To byla jeho vize, bude mít kravičku, ta mu dá mléko, maso, bude mít kde bydlet a neumře hlady, protože spousta lidí za první republiky umírala.“