Josef Směšný

* 1950

  • „Ano, hospodařili na zhruba třech hektarech. Tehdejší předseda družstva Zbořil řekl tátovi: ‚Aji s děckama zdechneš na pangejtě, nechceš to dát do družstva‘, ale táta do družstva nepůjde (bylo to na mámu), takže my jsme skončili s tím soukromým hospodařením, kdy už to bylo neúnosný. V sedmdesátým šestým, kdy jsme se my děcka zašprajcovaly, protože to bylo psaný na maminku a maminka by jako soukromník mohla jít do důchodu až v pětašedesáti letech. Tak jsme říkaly: ‚Ne, máma by to nepřežila.‘ Tak se jaksi ten táta donutil a šlo se do družstva.“

  • „Táta byl u Vaci, maminka u Hudců. Sedláci jim v podstatě nic neplatili. Myslím si, že je víceméně udržovali v bídě, aby pro ně dělali v podstatě zadarmo. Mohli tam spát. Táta jako pacholek spal někde v komůrce u koní, nebo dokonce v maštali u koní, máma jako děvečka měla nějakou černou komůrku, černá kuchyně se tomu říkávalo, kde mohla teda nějak bydlet a být v té světničce. V okamžiku, když se pacholek a děvečka vzali, už nemohli být pacholci ani děvečky u toho sedláka, nemohli být součástí té rodiny. V tom okamžiku byli, říkalo se tomu všeobecně podruzi v Čechách a všude, na Hané hofeři. To byli v nějaké té hoferské světničce nebo hoferským domečku, celá rodina i s děckama byla nacpaná v jedné místnosti. Museli se živit sami a za světničku od sedláka museli platit nějakou prací. Samozřejmě mohli dělat potom i pro někoho jinýho. Kde prostě byla práce, ale museli se sami uživit, nikdo už je tehdá neživil.“

  • „Za první republiky to bylo opravdu těžký. Tatínek, když se pak s maminkou vzali, tak jeho jediná touha byla postavit barák a mít nějaký hospodářství. Ze zkušeností z první republiky, kdy spousta lidí umřela, věděl, že buď se uživí a bude mít kde bydlet, nebo umře, prostě byla taková doba. Takže táta začal v padesátým roku stavět barák a samozřejmě chtěl tam i chlívy. Jenže v padesátých letech už mu to strana a vláda nepovolila, jakýpak chlívy, všichni půjdou do družstva, nikdo nebude soukromě hospodařit. Tak asi po sedmi letech ten postavenej barák prodal a v roce 1957 jsme se nastěhovali do dnešního baráku. Otec tam chodíval k nějakým Vlčkům, byli to jeho známí. Starej pan Vlček zemřel a ten mladej, Mitek Vlčků, měl nějaký problémy s režimem, tak někam utekl. Táta ten barák od nich pak koupil, protože tam byly chlívy. To byla jeho vize, bude mít kravičku, ta mu dá mléko, maso, bude mít kde bydlet a neumře hlady, protože spousta lidí za první republiky umírala.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 06.11.2023

    (audio)
    duration: 02:18:39
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Do JZD rodiče vstoupili až za normalizace

Josef Směšný při natáčení pro Paměť národa, 6. listopadu 2023, Olomouc
Josef Směšný při natáčení pro Paměť národa, 6. listopadu 2023, Olomouc
photo: Paměť národa

Josef Směšný se narodil 1. listopadu 1950 jako třetí z pěti dětí rodičům Janovi a Boženě Směšným. Oba rodiče byli poloviční sirotci, pocházeli z chudých poměrů, živili se jako podruzi na příkazských statcích, kde se také seznámili. V první polovině padesátých let rodina vybudovala malé hospodářství. Otec pak až do roku 1976 odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva, museli se potýkat s vysokými dodávkami a dalšími problémy. Josef vystudoval Střední elektrotechnickou průmyslovou školu v Olomouci, kde maturoval v roce 1970. Pracoval pak celý život v oboru (Tesla Litovel, pískovna Náklo, Donbas Horka nad Moravou, Olterm). Roku 1973 se oženil, s manželkou Ludmilou vychovali dvě děti, Petra (1974) a Vladislavu (1977). Manželství vydrželo dvacet let. Po revoluci se stal členem zastupitelstva obce, kde působil až do roku 2014. Od roku 2012 se stará o místní kapličku, kde probíhají poslední rozloučení i svatby. Externě působí i v Hanáckém skanzenu, několikrát do roka provází návštěvníky a předává své vzpomínky na to, jak se dříve na Hané hospodařilo. V roce 2023, v době natáčení, žil v Příkazech.