Jana Šmídová

„Nicméně já jsem chodila na ty směny [do redakce rozhlasu]. Dodneška si pamatuju, že kolem devatenáctého, dvacátého srpna [1968], kdy se konala jednání v Čierné pri Čope, jsem měla službu a začaly chodit dálnopisy, že dochází k nějakým pohybům vojsk a podobně. Přituhovalo. Regulérní redaktoři tam zůstávali, ale já jsem ještě šla domů. A ráno… Pozor, my jsme ještě šli na nějaký večírek. A ve společnosti, která se tam sešla, už pár lidí vědělo, že to není úplně v pořádku. Tak jsme to probírali a pak jsem šla domů. Ráno začaly velmi brzo zvonit telefony, že nás okupují, že k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Já ještě jako debil jsem říkala: ,Já musím rychle do rádia.’ Šla jsem tam po Vinohradské ulici a tam už se to všechno ráno odehrávalo, toho jednadvacátého srpna. A já jsem se snažila se do toho rozhlasu dostat. Protože já přece musím jít do práce! Měla jsem tam směnu, i když jsem byla elévka. Ale už to nebylo možné. Tam už hořel tank. To si pamatuju, že tam byli nějací chlapci, kteří měli takové svěží nápady, jako že kramlí tomu tanku prorazí nádrž. Oni byli stejní jako ti, co teď jezdí po Ukrajině. Protože na plášti toho tanku byly takové nádrže, takové barely. Tam byly takové debaty, že tou kramlí se to prorazí. Já jsem byla úplně v tom kotli, ve středu toho, co se tam odehrávalo. Hořel tank, začalo se tam střílet. My jsme potom utekli. Mezitím hořely baráky naproti rozhlasu. To jsem všechno měla z první ruky. My jsme potom vlezli do Balbínovy ulice do nějakého domu. Protože i když jsme byli hodně bojovně naladění, když slyšíte střelbu poblíž… Takže jsme se šli schovat do toho domu. Tam v mezipatře taky něco prolítlo a docela to svištělo.“ 

„Dostali jsme se do té zóny, tam to bylo docela zajímavé. Tam byli takoví různí maníci, frajeři, patrně vrcholní odborníci, kteří to tam hlídali. Viděli jsme i západní značky aut, byli tam, myslím, tenkrát i nějací Američané. Teď mluvím o vstupu do té zóny, která byla třicetikilometrová. Tam jsme se museli hlásit. Dostali jsme doprovod z tohoto týmu. Viděla jsem toho dost. Měli jsme nějaké dozimetry, které ale údajně nebyly úplně v pořádku. Na tom místě jsme byli asi necelý den, takže pokud jsem byla ozářená, tak spíš těmi zážitky. Byli jsme v Pripjati, v tom městě. Viděli jsme to slavné [ruské] kolo. Já jsem dokonce měla nějaký foťák, tak jsem něco fotila a potom to v těch novinách uveřejnili. Ale byla hrozná mlha. Ti lidi, kteří nás provázeli, byli úplně fantastičtí, vycítili, co chceme vidět. Ale já jsem měla takový itinerář… Potom jsme byli za nějakou babičkou, která tam zůstávala v takových přenádherných domečcích, modrých a zelených. Tak jsme byli u těch starých lidí, kteří tam zůstávali, kteří nechtěli opustit své obydlí a své mrtvé na hřbitovech. Byli jsme v její světničce, tam naklizeno… Ona říká: ,Já jsem tak dlouho neviděla žádné lidi…’ Ptali jsme se jí, jak tam žije. Ona říkala: ,Teď na podzim je to takový smutný, ale v létě sem jezdí vnoučata a tak. Jahody pro ně pěstuju.’ Tak to jsme normálně omdlévali.“

„A já jsem šla potom i za Michalem [Žantovským, tehdy reportérem Reuters], kterého jsem znala, a říkala jsem: ,Ale on není mrtvý. Stojí tady vedle mě.’ A pak Milan [manžel] s kluky už odešel. A já jsem tam zůstala celý večer. Nebyly žádné komunikační zdroje. Shodou okolností byl na matfyzu ještě jeden Martin Šmíd, spolužák mého syna, který ovšem bydlel v Berouně. Myslím, Benešov nebo Beroun. A někdo musel jet do Berouna ověřit, jestli to náhodou není on. Spolužáci tam jeli vlakem. A tenhle Martin Šmíd je tam přivítal v pyžamu, vůbec nevěděl, co se děje. To se nabalovalo jako sněhová koule. Je to už strašných let. Dlouho jsem o tom přemýšlela, všichni jsme o tom přemýšleli. Ta rodina samozřejmě byla zasažena. Nedovedu si představit, kdybych náhodou o něm neměla informace… Ale on celou tu dobu byl se mnou doma. Takže jsme jenom pozorovali, jak se začala u nás houfovat policie všeho druhu. Nabízeli nám ochranku. Byla tam státní policie, městská policie a já nevím, co všechno, v té Písecké ulici, kde jsme bydleli. Člověk zapomíná, to je pravda, ale musím říct, že po tom všem o tom vím opravdu všechno. Mockrát jsme všichni vypovídali. Vypovídali jsme na těch komisích. A stejně si myslím, že se nikdy nedovíme, jak to opravdu bylo. Jestli to byla šílená souhra náhod… A teď se dostávám k tomu podstatnému. Martin měl na ten víkend odjet se svým kamarádem Slovákem za jeho babičkou do nějaké podtatranské vísky, kde nejenže nebyl telefon, ale snad ani elektřina. Prostě konec světa. Měl být čtyři dny nedostupný. A později jsme zjistili, že jsme měli odposlouchávaný telefon.To je taková karta, s kterou mohl někdo hrát, to eso.“