Věra Smilková

„Za války jsme museli odevzdávat mašíka (prase). Celého jedného živého a potom ještě pět kilo sádla z naší zabijačky. To sa muselo napřeď odevzdat všechno a potom jsme si mohli zabiť. No a naši vždycky obyčejně chovali jedného mašíka načerno. A on ten starosta, předseda, vždycky jak chodily kontroly (aj na slépky a na dobytek, muselo být všechno přihlásené, že), tak on vždycky už dal avízo na paseky tym hospodářom, že jde kontrola. Aby se podle toho zařídili. Aby, kde majú co načerno, poschovávali.“ (A kam jste to schovávali? Pamatujete si?) „Všelijak. Do hory (lesa) sa to nosilo. Slépky do pytlů a tatínek měl, když bylo menší sele, už takovú klec. A tam byla taková jáma, tam sa nosilo všechno možné, plecháče a tak, taká hať jsme tomu pravívali. A tož to už tam tatínek měl tak nachystané, že tam sa vždycky mašík donesl v kleci. Slépky také. Do pytle sa naházaly a tam potom také do plev jich [schovali]. Mašíkovi sa dalo mléka napít, aby byl potichu. Jé, bylo to všelijaké...“

„A oni u nás byli ti partyzáni třé a tam právě mezi nima byl aj ten Žárský (Karel Žalský – pozn. ed.). No a oni chtěli sa dostať na Sirákov. Na hranicu Jasenná a Liptál. Tak tatínek jich vedl. A protože to je přes hory, tak tatínkovi pujčili baterku. A už přichodili na ten Sirákov a tam už sa svítilo – elektrika, že. Tak oni tatínka že propustí a že sa může vrátiť. No a tatínek prý zapomněl, to zas tatínek nám vykládal, že zapomněli na tu baterku. Enomže on v momentě… Tož také mu šlo o život, že. Nevěděl, koho potkajú, a tatínek tož potom, že si vzpomněl, tak sa vrátil, jenomže oni měli jakési heslo a tatínek to heslo věděl, tak on sa vrátil a to heslo zavolal, ale chlapú už nikde nebylo. Oni byli všeci zalehlí už. Pravil: Kdybych nebýval to heslo věděl, tak kdoví jestli bych sa vrátil. Tak to bývalo.“