Věra Smilková

„My jsme jako děcka ledaco ani nevnímali ještě. To nám všechno až potom po válce rodiče vykládali. Byly jsme děcka, že, nám to bylo aj jedno. Ale tož jedno nám nebylo jenom to, když ten tatínek v noci chodil pryč. To maminka vždycky se modlívala. Povídá: ‚Jejdanenko, jestli ten taťka sa vrátí. Kdoví jestli.‘ Kdyby ho někde přepadli Němci a viděli, co nese, tak co? Nedělali žádné milosti s tím, že?“

„Za války jsme museli odevzdávat mašíka (prase). Celého jedného živého a potom ještě pět kilo sádla z naší zabijačky. To sa muselo napřeď odevzdat všechno a potom jsme si mohli zabiť. No a naši vždycky obyčejně chovali jedného mašíka načerno. A on ten starosta, předseda, vždycky jak chodily kontroly (aj na slépky a na dobytek, muselo být všechno přihlásené, že), tak on vždycky už dal avízo na paseky tym hospodářom, že jde kontrola. Aby se podle toho zařídili. Aby, kde majú co načerno, poschovávali.“ (A kam jste to schovávali? Pamatujete si?) „Všelijak. Do hory (lesa) sa to nosilo. Slépky do pytlů a tatínek měl, když bylo menší sele, už takovú klec. A tam byla taková jáma, tam sa nosilo všechno možné, plecháče a tak, taká hať jsme tomu pravívali. A tož to už tam tatínek měl tak nachystané, že tam sa vždycky mašík donesl v kleci. Slépky také. Do pytle sa naházaly a tam potom také do plev jich [schovali]. Mašíkovi sa dalo mléka napít, aby byl potichu. Jé, bylo to všelijaké...“