Jiřina Šnoblová

„Bylo to ve dvaačtyřicátém roce, týden před Lidicemi. Přijeli sem vojáci, byli před barákem i na dvorkách. Namířili na nás pušky, že chtějí dovnitř. 4. června ve čtyři hodiny ráno. Hledali tady vraha Heydricha. Jak byli, jak spali, v triku a v podvlíkačkách vyvedli chlapy ven. Když někdo něco řekl, tak ho zmlátili, že mu tekla krev, a já jsem je tady na dvorku omývala. Až do naší uličky je zaháněli. Všichni vojáci nemluvili česky, ale v každé skupině byl jeden, který mluvil. Bylo jich tu strašně moc. Někteří Němci seděli na králíkárně, někteří byli přímo u dveří – že jste je musela pustit dovnitř, v celém domě i před domem. Do uličky před naším domem vodili muže. Můj otec zemřel v předešlém roce. Museli jsme jim ukázat úmrtní list. Chtěli přímo tatínka. Chtěli všechny muže z Čabárny. Vzali i toho patnáctiletého. Jen jsem šla dát dědovi kabát, aby mu nebyla zima. Byl jen ve spodkách a v košili. Když jsem zavírala vrata, tak po mně hodili kamenem. Asi v půl sedmé jsem se dovolila, že musím jít pracovat do nemocnice, protože mi chodil naproti manžel a scházeli jsme se v lese. Bydlel ve Švermově v Hnidousích, je to kousek přes les. Chodil mi ráno naproti. Já jezdila vlakem dříve, než on šel do Poldovky, takže mě mohl doprovodit. On tady neměl co dělat, měl být až do sedmi hodin doma. Šlo mi o manžela, aby na Čabárnu nepřišel a oni se ho nevyptávali, jestli nemá něco společného s atentátem na Heydricha. Řekla jsem mu, že nevím, co se s muži stalo, že když jsem odcházela, tak tam ještě vojáci i muži byli. Manžel řekl: ‚To se tam nestavíme, půjdeme raději do Kladna. Mám tam nějaké známé, tak je musíme varovat, aby dali pryč knihy.‘ Ty knihy byly protiněmecké. Hned jsme šli za malířem Součkem, to byl manžela kamarád. Knihy zakopávali na zahrádkách, schovávali je, kam mohli. Neměli jich moc, protože už se neprodávaly. Obchody měli Němci a ti se hned ptali, na co takovou knížku potřebujete. Byly to knížky o Čechách. Muže si odvezli, nás ženy nechali doma. Vojáci se na Čabárně pak už vůbec neobjevili. Nic nám nevzali, přestože jsme měli hrnce sádla ve vedlejším pokoji pod postelí. Střežili nás jen zdálky. Jezdili na kole po silnici a sledovali, jestli se tu něco neděje.“

„Den před mým svátkem, 14. února 1945, byl nálet. To už bylo před koncem války. Bombardovali nás Američani, omylem. Měli shodit bomby nad Drážďanami, ale někdo si to spletl a oni letěli nad Prahu. Bylo to po obědě. Pacienti se najedli a já šla dávat teploměry. Měla jsem je tam připravené. Měla jsem službu. Šla jsem k oknu, které vedlo do parku. Zahlédla jsem letadla, hučela jinak než obvykle. Řekla jsem: ‚Američani jsou tady, jdeme si dát teploměry.‘ Když jsem rozdávala teploměry v prvním pokoji, vtom padla bomba na schodiště. Nepočítali jsme s tím, že nás budou bombardovat Američani. Mysleli jsme si, že by to museli být Němci, takže jsme nikam neutíkali. Profesor dbal na bezpečnost, se signálem ‚do krytu‘ se všichni schovali. Byli na to už vycvičení, takže ti, co mohli, utíkali do krytu. Ale na schodiště spadla bomba, takže tam všichni zůstali. Schovala jsem se v pokoji mezi skříně. Bylo spoustu prachu, že člověk neviděl. Najednou tma. Z padající omítky se udělal mrak, takže jsme nevěděli, kde jsme. Jenom po hlase jsme se domlouvali, jestli jsme v pořádku. Takže pacienti, kteří nemohli vstát z postele a zůstali ležet, byli v pořádku a pacienti, kteří utíkali do krytu, umřeli. Kdo mohl, tak si k nám pro svého pacienta přišel. Někteří si je odvedli, aniž by nám řekli koho. Pak jsme chodili pátrat po kostelích, kde se shromažďovaly zbytky těl. Například naše uklízečka, z té zbyla jen ruka. Našla jsem ji v kostele, ve kterém jsem měla svatbu. Našli jen ruku a kolo s klíči, podle kterého jsem ji poznala. Vždycky to kolo držela. Ten park, ve kterém jsme hledali pacienty, nám dal zabrat. Měli nám říct, že jdou domů, protože jsme nevěděli, jestli jsou v pořádku. Všichni jsme byli rádi, že pan profesor byl na magistrátu, když byl nálet. Tenkrát ho zachránilo, že šel něco vyřizovat. Obvykle chodil po chodbách a každého posílal do krytu. Posbírali jsme pacienty na postele a oni nám je převezli do Všeobecné nemocnice, do prostor v přízemí a ve sklepě.“