vojín v. v. Marie Uramová

"Jak jsem byla v Tatrách, těž nikdá nezapomenu. Byl tam raněný Rus, takový kluk, měl 19 roku a obě oči mu granát vystřelil, a jak jsme měli chvilku volno, tak mi doktorka říkala, abych ho povodila po venku. A on vždycky poznal, že jsem taka mladá, pohladil mě. „Kolik roků máš?“ Nechtěla jsem mu říct, kolik mám roků. Já povídám, že mi je 21 let, povídá: „Ne, cigáníš mi. Ne, tobě je 17 let,“ A já povídám: „Nět. Né, tak mně je 14 let.“ A on povídá: „No jo.“ Jak jsme vyšli ven, tak on mi povídá: „Máš u sebe pistol?“ Povídám: „Já nemám pistol.“ Povídá: „Ukradni pistol... tam u doktora... a zastřel mě.“ Já vždycky plakala, brečela. On mě prosil a já řekla doktorce, že už s ním nemůžu jezdit. Doktorka říkala: „Ty nenosíš pistolu... tak nebudeš nosit pistolu.“ No a potom ho vzali do Ruska, ale vidíte do dneska a budu aji teď plakat."

"Dobrý den, já jsem Maria Uramová, bydlím v Ostravě-Porubě, narodila jsem se na východním Slovensku v Haburé, okres Mezilaborce, 6. 9. 1930. U nás válka skončila, ale všecko bylo rozbité, tak my jsem neměli kde bydlet. Matka byla těžce zraněná, otec byl u partizánů. Bylo nás osm dětí, měli jsem hlad. Do Polska šli tři partie do armády, jenže já jsem byla nejmladší – 14 roků. Nastoupila jsem do Polska do Svobodovy armády."

"Tam byly krávy, tam byli tři kluci... také osmnáct devatenáct roků... Němci. Tři kluci zůstali, nechtěli jít s rodičema, jak šli... bo, ono furt Němců odsud vyháněli. Němci nikdy jim nic, brali si, co chtěli, nikdo jim nic neříkal. Já nevím... já jsem to zažila, jak ti Němci tam odsun měli. Ti kluci, on jim ten kapitán nedal jist, ten kapitán. A tak jednou jsem za nim šla a říkám mu: „Vy už nejste kapitánem a já nejsem vojákem, ale podívejte se, my jsme přišli z východu a vy toto děláte? Proč těm klukům v tom kravíně nedáte nic?“ A on na to: „Podívejte se, co s námi dělali.“ Já říkám: „Já vím, co s náma dělali, ale když tu zůstali, robí tu, nikomu nic nedělají a vy jim nic nedáte? Tak to ne...“ My jsem potom dojily krávy ručně, měli tam krávy, kozy, a my jsme jim tam vždycky nalily mléko. Oni nám děkovali. Nic těm klukam nedal, oni za to nemohli, že byla válka taková. Já za tím kapitánem zase šla. Povídali jsme mu, že klukům nedá ani chleba. Řekl, že jim nic nedá. Potom od jedné přišel švagr. On nám akorát poslal oběd, jak viděl, co nám poslal na oběd, tak vzal to a oknem všechno rozbil a hodil mu to před hospodu. Chytil ho, vytáhl ho ven a řekl mu: „Ty to budeš jíst ze země. Co to je? Ty nevíš, co jim vaří? Oni tu robí a ty děláš tohle?“ Tak šli do Chebu, no a tam na velitelství... Volal mi, ale já nikam nechtěla. Přijeli tři důstojníci a v momentě ho zlikvidovali... že tam nesmí robit, že to není jeho, že mu to nikdo nedal a zavřeli ho. A ti kluci Němci odešli domů."

"Mama byla těžce raněná, tu potom jsme vezli na vozíku na druhů dědinu a potom jsme ji odvezli do Polska. Tam to už bylo osvobozené. Zase nemůžu, já nenáviděla Němců, nic mi neudělali, a v naše dědině bylo spoustu Němců. Mamu to ranilo, Rusové ustoupili a Němci nastoupili. Byla raněná na spodek... bomba... děloha. Tak jí odvezli, tam byl německý doktor. Děkujeme, že tam byl takový doktor. Od mamky brat jí tam odvez a ten doktor neřek, že ne, mama strašně krvácela. Němci se tam smáli a toto a ten doktor je seřval a vyhodil je ven a ošetřil ji. Ošetřil dělohu, byla potrhaná. Já s Němcema po válce neměla problém... já hlavně hlídala nemocných."