The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Sobolová (* 1943)

• narodila se 14. dubna 1943 v Sedlci u Vysokého Mýta

• otec Stanislav Kučera působil za války jako starosta obce Sedlec na Vysokomýtsku

• rodiče měli hospodářství, které jim v roce 1952 komunisté zabavili, rodina se musela vystěhovat

• tatínek byl odsouzen k osmiměsíčnímu trestu odnětí svobody, jako vězeň stavěl křižanovickou přehradu

• pamětnici nepřijali na střední pedagogickou školu, a tak se vyučila prodavačkou

• v roce 1963 se vdala a o rok později odešla na mateřskou dovolenou

• v roce 1966 se odstěhovali do Hradce Králové, s manželem vychovali tři děti

• byla členkou Konfederace politických vězňů a spolku Dcery 50. let

• v roce 2023 žila v Hradci Králové

Na válečná léta Marie Sobolová příliš vzpomínek nemá, většina z nich je pouze zprostředkovaných. Pamatuje si však, že její tatínek Stanislav Kučera byl jako starosta obce Sedlec na Vysokomýtsku nejedenkrát v hledáčku gestapa. Velké hospodářství, které vlastnil, pochopitelně muselo odvádět povinné dodávky Němcům. Skutečně chmurné časy na rodinu ale teprve čekaly. „Za války to pro nás nebylo tak zlé jako později za komunistů,“ hodnotí pamětnice.

Po únorovém komunistickém puči Stanislav Kučera nejednou skončil u soudu. Do roku 1952 mu soud udělil několik vysokých pokut. „Bylo 25. srpna 1952, když tatínek znovu přišel od soudu. Druhý den ráno už u nás byli sousedi z vesnice i cizí lidé. Všude v pokojích sepisovali naše věci. Pak si začali rozdělovat zvířata. Slepice, husy, kozy i krávy. Nejhorší pro tatínka bylo, když si odvedli koně,“ popisuje moment, kdy rodina přišla o veškerý majetek. O několik málo týdnů později se rodině navždy změnil život. Marie s maminkou se musely definitivně odstěhovat, tatínek nastoupil do výkonu trestu a bratr Stanislav se dočasně uchýlil k příbuzným do Kolína, kde začal chodit do šesté třídy.

Stanislavu Kučerovi soud mimo jiné uložil doživotní zákaz vstupu do obce, kde byl jen několik let předtím starostou. Vracel se tam jen na začátku listopadu, vždy potají a za tmy, když chtěl položit květiny na hrob svých rodičů. V polovině 60. let Stanislav Kučera zemřel. Celá rodina tehdy nechtíc porušila zákaz vstupu do vysokomýtského okresu, když tatínka pohřbívala. „Pak bylo hodně zle. Dostali jsme napomenutí. Jeden známý se nás zastal. Ptal se tamějších funkcionářů, proč okolo toho dělají takový povyk, jestli se bojí i mrtvého. V té době pracoval známý jako předseda JZD, ze dne na den šel dělat ke kravám.“

Tatínek byl v hledáčku gestapa

Marie Sobolová, rozená Kučerová, se narodila 14. dubna roku 1943. Jako válečné dítě vyrůstala společně s o dva roky starším bratrem Stanislavem v obci Sedlec nedaleko Vysokého Mýta. Rodina zde vlastnila statek, jehož historie se začala psát už během 16. století.

Tatínek Stanislav Kučera působil během druhé světové války jako starosta obce. „Když zničili Lidice, Sedlec prý byla také na seznamu. Jednou za tátou přijelo gestapo, chtěli po něm, aby se za obec zaručil. Pak ho naložili do auta a někam odvezli,“ popisuje. Němci k nim jako k rodině starosty chodili velmi často, nejednou s nimi tatínek musel odejít k výslechu. „Maminka mě držela v náručí. Dívala se z okna a čekala, jestli se vrátí, nebo ne.“

Skutečně těžké časy však na statku s číslem popisným 16 nastaly až po roce 1948. Na události spojené s únorovým komunistickým pučem si Marie příliš nepamatuje. Ačkoliv jako jediní z vesnice vlastnili rádio, ona jej poslouchala pouze v neděli. „Rodiče nám pouštěli pohádku a sami ho poslouchali hlavně kvůli předpovědi počasí.“ To, že se společenské poměry výrazně mění, ale poznala na vlastní kůži během školní docházky. „Do památníku mi tehdy pan řídící učitel citoval Lenina a jeho proslulé Učit se, učit se, učit se. Tatínek na to řekl něco, co jsem od něj nikdy neslyšela, a sice, že je pan ředitel pěkný blbec,“ říká s úsměvem. Maminka na dceru apelovala, aby tatínkovu reakci nikdy nikde neopakovala. „Samozřejmě jsem nikdy nezapomněla, co táta řekl, ale také jsem to nikomu neřekla,“ dodává.

Od vysokých pokut až po kriminál

Rodiče mezitím čelili čím dál silnějšímu tlaku, protože nezvládali odevzdávat povinné dodávky. „Slepičky nám občas třeba tolik nenesly, tak tatínek sháněl vajíčka všude po vesnici,“ popisuje jejich tehdejší zoufalou každodennost. Kvůli neplnění dodávek se Stanislav Kučera nejednou ocitl před soudem. „Většinou dostal vysokou pokutu. Po svých předcích vlastnil zlato, které vždy prodal, a pak mohl pokutu zaplatit. Maminka ale měla jeden náramek, o němž řekla, že ho nikdy neprodá. A skutečně, i když bylo nejhůře, neprodala. Později mi ho dala,“ uvádí pamětnice. Uchráněný rodinný šperk pak darovala své vnučce.

Psal se 25. srpen roku 1952, když Stanislava Kučeru vysokomýtský soud odsoudil k osmiměsíčnímu trestu odnětí svobody. Lidé ze sousedství si začali okamžitě rozebírat jejich majetek. „Maminka je požádala, jestli by nám mohla udělat alespoň snídani, a odvedla nás do kuchyně, odkud jsme celý den nesměli.“ Rodina mohla na statku zůstat ještě několik týdnů. V té době na Sedlec přijel strýc pamětnice a odvezl si jejího bratra k sobě do Kolína. „Naši se obávali, že až tatínek nastoupí do vězení, nezvládne nás maminka uživit a budeme muset do dětského domova. To se tehdy skutečně dělo. Já měla například zakázáno kdekoliv říkat, že mám hlad. Bratr proto odjel a nastoupil do šesté třídy v Kolíně,“ vysvětluje. Stanislav Kučera mladší mimo domov a bez svých rodičů velmi strádal. 

Nenáviděla jsem Chrudim

Marie s maminkou se mezitím přestěhovaly do Janova u Litomyšle. Začátky v nové obci byly pro obě velmi těžké. „Bez táty to bylo špatné. Mamka pořád brečela, bratr nebyl doma, byly jsme v cizím prostředí. Děsivé,“ vzpomíná.

Tatínek na začátku listopadu roku 1952 nastoupil do výkonu trestu do chrudimské věznice. „Moje reakce byla taková, že jsem najednou nenáviděla Chrudim. Dodnes, když slyším název toho města, mám husí kůži.“ Marie s maminkou dostala povolení otce ve vězení navštívit. V té době byl převelen do Křižanovic, kde se stavěla nová přehrada. „Pamatuji si, že jsme šly dlouho polem, byl únor a bylo hodně sněhu. Když jsem pak tatínka uviděla, téměř jsem ho nepoznala.“ Stanislav Kučera byl oblečen do vězeňského obleku, svou manželku a dceru nesměl obejmout, zakázáno měli i podat si ruce. Marie v té době chodila do čtvrté třídy, kde se učili ruštinu, a tak ji tatínek pobídl, aby dozorujícímu bachaři zarecitovala ruskou báseň. „Přišla jsem ke stolu, kde seděl, a spustila jsem. Až po letech jsem zjistila, že tím tatínek odvedl pozornost a něco předal. O co ale šlo, to přesně nevím,“ dodává.

Byla jsem dcera kulaka

Stanislav Kučera dostal po pár měsících milost. Zavázal se ale, že zůstane dva roky jako dělník pracovat na stavbě křižanovické přehrady. Domů tak jezdil alespoň na víkendy. Malá Marie mezitím chodila do Janova do školy, kde se musela potýkat s cejchem dcery kulaka. „Sbírali jsme třeba mandelinku bramborovou, kterou na nás údajně poslali američtí imperialisté. Řídící učitel všechny děti poslal po hodině domů, já jsem ale musela na poli zůstat a sbírat, když jsem dcera politického vězně. Tím mou situaci ve škole ještě zhoršil,“ popisuje jednu z řady nepříjemných situací.

Šikanu zažívala také od spolužáků. „Když po mně házeli sněhem, nebylo to tak zlé. Horší byly kameny nebo třeba větve,“ přibližuje. Navzdory nepříjemným zkušenostem s vrstevníky zůstala Marie iniciativním a veselým dítětem, které se nebálo promluvit a přihlásit se k celé řadě aktivit, včetně pionýra. „Za celou třídu jsem třeba odrecitovala pionýrský slib, protože se ho nikdo nenaučil. Tatínek mi na to neřekl nic, jen mě hladil po hlavě,“ popisuje.

Na střední školu ji nepřijali

Do šesté třídy nastoupila Marie do školy v Litomyšli. Tam se situace uklidnila, ve městě už nikoho její kulacký původ neprovokoval. Pamětnice toužila studovat střední pedagogickou školu, úspěšně složila přijímací zkoušky, avšak až na konci srpna domů přišel dopis, že nebyla přijata pro velký zájem uchazečů. „Bylo jasné, že s mým kádrovým profilem mě nepřijmou. Plakala jsem a říkala mamince, že do Vertexu jako ona určitě pracovat nepůjdu. Sklo, které se tam vyrábělo, mě hrozně štípalo. A tak jsem šla do učení na prodavačku,“ vysvětluje. S rodiči se na začátku 60. let odstěhovali do Dolního Újezda u Litomyšli, kde se Marie seznámila se svým budoucím manželem, jehož si v roce 1963 vzala.

Rozloučení s tatínkem

Stanislav Kučera i celá rodina měli stále zakázáno navštívit Sedlec i sousední Vraclav, kde byli pohřbeni jeho rodiče. Na svátek zemřelých tam ale chodil tajně. „Jednou se stalo, že ho někdo udal. A tak za ním přišel příslušník SNB. Řekl, že ho dobře zná z dětství a že ví, že je to dobrý člověk. Doprovodil ho na nádraží do Vysokého Mýta a nechal tátu odjet.“

V roce 1965 Stanislav Kučera zemřel. Rodina byla věřící, a tak zorganizovali pohřeb v kostele na Vraclavi. Nikomu tehdy nedošlo, že by měli žádat o povolení k tomu, aby tatínkovi v rodné vsi mohli dát poslední sbohem. Následovaly ale problémy a nepříjemné tahanice s úřady kvůli porušení zákazu vstupu do obce.

V srpnu 1968 nám do okna mířil tank

Marie Sobolová s manželem vychovávala tři syny a v polovině 60. let se přestěhovali do Hradce Králové, kde prožili i srpnovou okupaci Československa v roce 1968. Toho rána byli synové zvědaví, co se venku děje, klekli si na radiátor pod oknem, kde zrovna projížděl tank. „Připadalo mi, že míří přímo na nás. Tak jsem kluky popadla, lehli jsme si pod postel a já se rozplakala. Manžel pak přišel z práce, řekl mi, jaká je situace, že nikdo nepracuje, všichni stávkují a komunisté zahazují stranické knížky,“ vzpomíná. V Hradci Králové se necítila bezpečně, a tak se rozhodla, že s dětmi okamžitě odjede k mamince do Dolního Újezda. „Ustrojila jsem kluky a šli jsme na nádraží. Řidič autobusu mi řekl, ať si jízdenku koupím, ale že mi nemůže zaručit, že do Litomyšle dojedeme,“ popisuje. Po cestě je u Ostřetína skutečně zastavili okupanti, dva vojáci se samopaly vstoupili do autobusu, pečlivě si prohlédli cestující a nechali je jet dál.

Rodina dostala zpět jen pozemky

Na mateřské dovolené si Marie Sobolová přivydělává jako uklízečka, později pracovala jako prodavačka a věnovala se výchově synů. Během listopadové revoluce v roce 1989 byl její nejmladší syn na vojně v Čáslavi. „Už rok předtím se nesly zvěsti, že by se věci mohly dát do pohybu. Než syn nastoupil na vojnu, připomněla jsem mu, na které straně má stát,“ zmíňuje. Revoluční listopadové dny v Hradci Králové prožívala s nadšením. „Byl to zážitek. Šla jsem tehdy mezi studenty a dlouho s nimi mluvila.“

V 90. letech se Marie Sobolová stala členkou Konfederace politických vězňů a začala bojovat o navrácení rodinného majetku. „Nevěděla jsem si s tím vším rady. V konfederaci mi poskytli právní pomoc, ale hlavně jsem si tam našla mnohé přátele,“ dodává. V restituci získala rodina zpět jen pozemky, které jí patřily před rokem 1952, statek však mezitím od státu koupil nový majitel.