MSc Václav Sobotka

* 1940

  • „Ty studentské časopisy měly zájem o to, co se tady děje a jaký bude asi další vývoj. Tam jsem ale trošku si uvědomil... Oni si mysleli, tenkrát, já jsem si to nemyslel, že Západ to tak nenechá. Že nějak zasáhne do té situace, že nenechá Sovětský svaz, aby Československo okupoval. Já vím, že jsem těmto studentským redaktorům něco vykládal o tom. A můj názor byl, že Západ bude sice protestovat, ale že by k nějakému činu opravdu došlo, že to se nestane. Pak jsem zjistil, že to byl jeden z poznatků, že zatímco ty názory respondentů v tom smyslu, že Západ to tak nenechá, on určitě zasáhne, tak ty zveřejňované byly, ale názor, jako jsem měl já nebo mně podobní, že ten Západ to nechá, že bude protestovat, ale nechá to plynout, tak ty zveřejňované nebyly.“

  • „Moje matka tam [v Londýně] měla, dá se říct, bratrance, v Londýně, a sestřenici z Rakouska, které byla kus od Londýna. Tak je kontaktovala. Já jsem se rozhodl, že tam v létě pojedu a pokusím se to tam zjistit, jak to bude, a že pojedu asi na měsíc, buď to vyjde, budu tam moci zůstat na akademický rok, nebo že se po měsíci vrátím. A shodou okolností jsem měl koupenou místenku na vlak na 21. srpna, ale pár dní předtím jsem to z jiného důvodu, už nevím proč, o týden nebo o devět dní posunul s tím, že pojedu 30. srpna. A pak přišel 21. srpen a zdálo se, že spadla klec a nikam nepojedu, přestože to bylo domluvené. Nedovedli jsme si představit, že když celé Československo je obsazené spojeneckými armádami, že bude možné vycestovat ven. Všechno jsem odvolal, ale otec s matkou za mnou přijeli 23. nebo 24. srpna se zprávou, přijeli do Lovosic, že hranice jsou otevřené, že se dá projíždět. Ale nikdo nevěděl, jestli když to platí dneska, jestli to tak bude platit další den. Takže jsem tam nějak ze dne na den všecko zabalil v Lovosicích. Takže jsem dvacátého osmého jel do Prahy. Třicátého jsem sedl na vlak s velkým napětím, jestli přejedeme hranice do západního Německa, což se teda povedlo. Já jsem třicátého prvního srpna dojel vlakem do Paříže. Tam jsem měl nějaké známé. Takže jsem byl asi tři čtyři dny v Paříži, kde jsem si připadal jako v úplně jiném světě, což jednak jsem byl. Protože ten Západ na jaře 1968... jsme v západním Německu byli na nějakém zájezdě, ale to bylo tak jediné. Kromě toho ve Francii žádná cizí vojska a nic. A pak jsem přejel vlakem přes kanál do Londýna, kde na nádraží ke mně někdo přistoupil a ukázal mi s dotazem, jestli jsem to já. Byla tam moje fotka. To byl syn jedné matčiny sestřenice, který mě tam čekal.“

  • „Až do té noci z 20. na 21. srpna bylo vše v pohodě. Všechno se zdálo dobrý. Já jsem tenkrát nebydlel na svobodárně, ale se svou tehdejší družkou, která měla malé dítě, tak měla garsonku v Lovosicích, tam je takový přejezd přes trať, když se přijede od Prahy a odbočuje na Teplice. A ty okna jsme měli zrovna na ten přejezd. Ráno jsme se vzbudili, že půjdeme do práce. A pustili jsme si ten rozhlas po drátě. To bylo rozvedený vlastně všude. My jsme si to hnedka pustili. Slyšeli jsme první slova, to si pamatuju doteď: ‚... toto smutné kalné ráno...‘ Nevěděli jsme co. A teď jsme slyšeli nějaký hluk, otevřeli jsme okno, tak jsme právě viděli nějaké ty obrněné transportéry, vojenská auta, jak přijíždějí od východního Německa směrem do vnitrozemí. Teď jsme… Pochopili jsme, že to není normální. Já jsem pak šel do fabriky. Tam všichni teda, nikdo nic nedělal, jen se debatovalo. Během hodiny jsem si řekl, že tady nevydržím, že pojedu do Prahy. Sebral jsem se a stopem jsem se dostal do Prahy, nějak na kraj Prahy. Šel jsem pešky od Vysočan přes střed města. Měl jsem foťák, takže jsem fotografoval. Šel jsem vyloženě přes střed města, přes Staroměstské náměstí a Václavské náměstí. Rodiče bydleli nahoře na Vinohradech. Tak jsem mířil k nim. Pak nahoru kolem rozhlasu. Takže jsem se motal i kolem rozhlasu v době, kdy to bylo asi celý den napjaté. Dokonce tam byla nějaká střelba, to jsme utíkali do boční ulice se schovat, do nějakých vchodů. Pak jsem se dostal k rodičům, tak tam jsem pobyl, pak jsem se stejným způsobem nějak dostával zpátky do Lovosic. Jeden můj přítel, spolupracovník z oddělení, on byl fotoamatér a hodně fotografoval, takže jsem němu ještě... Nebylo to nějak strašně pozdě v noci, někdy večer jsem k němu zašel. On si vzal ode mě film, přes tu noc ještě to vyvolal a udělal fotky. Druhý den ráno jsme je vyvěsili na vrátnici do vitrínky, co tam byla, jako fotky, jak to vypadalo v Praze toho jednadvacátého srpna.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 03.05.2023

    (audio)
    duration: 02:12:51
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Kéž by současná generace nezapomněla, že žít v míru není samozřejmostí

Václav Sobotka jako vedoucí pionýrů, rok 1957
Václav Sobotka jako vedoucí pionýrů, rok 1957
photo: Archiv pamětníka

Václav Sobotka se narodil 15. prosince 1940 v Praze do smíšené rodiny, matka Valerie byla židovského původu. Kvůli tomu strávila společně se svými dvěma sestrami část druhé světové války v Terezíně. Otec Václav byl během druhé světové války vězněn v pracovním táboře Klettendorf (dnes Klecina, část polského města Vratislav). Malý Václav tak strávil druhou světovou válku u svých vzdálených příbuzných v Bolehošťské Lhotě ve východních Čechách. Po maturitě v roce 1957 nastoupil na Fakultu elektrotechniky ČVUT v Praze. Po jejím absolvování v roce 1962 začal pracovat v Severočeských chemických závodech v Lovosicích. V roce 1968 vycestoval na studijní pobyt do Cambridge. V Anglii žil do roku 1972. Téhož roku se také oženil s Emílií Misařovou, se kterou vychoval dcery Kateřinu a Janu. V roce 1976 se rodina přestěhovala do Brna, kde Václav Sobotka pracoval jako výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu chemických zařízení. Po sametové revoluci byl zvolen do rady města Šlapanice. Komunální politice se věnoval dvacet let. Dnes (rok 2024) žije ve Šlapanicích.