Ing. Rostislav Sochorec

„První prohlídka byla asi v pondělí další týden. Přijel jsem do Moravského Žižkova s jedním pánem, který dělal na našem hospodářství asistenta. Zjistili jsme, že jsou tam cizí lidé, přehrabují se v naší knihovně, listují každou knihu po stránkách a prohlížejí celý dům. Neřekli nám, co zjistili, jen že je to nařízená prohlídka. Bylo nám to divné. Mamince možná předložili nějaký papír. Bylo to strašné. Viděli jsme, že do domu chodí cizí lidé, přehrabují se tam a dělají si tam, co chtějí, aniž by nám řekli, jaká máme práva. Byl to určitý teror úřední moci, která vás přepadne a začne s vaším majetkem zacházet jako se svým. Přitom jsme pořád nevěděli, co je s otcem.“

„Byli jsme zvyklí na to, že otec odjíždí na cesty, aniž bychom byli předem informováni, jestli cesta potrvá jen do večera, anebo třeba týden. Samozřejmě nás to vylekalo, když jsme nedostali žádné zprávy. Přitom v tom týdnu od 23. února jsme prožili 25. únor a ty další dny, kdy jsme najednou slyšeli, že prezident Beneš přijal demisi některých ministrů a ustanovil Gottwalda, aby sestavil vládu, a že do vlády se za lidovou stranu dostal páter Plojhar. Tuto dobu jsme prožívali ve velkém napětí, protože jsme nevěděli, co se stalo, kde otec je, proč od něj nemáme žádnou zprávu. Když se asi po dvou dnech z Prahy nevrátil, sestry volaly mamince a celá rodina začala usilovně pátrat, kam otec zmizel. Chodil jsem do školy a nikomu jsem nic neprozradil. Najednou jsme cítili, že je tu nějaké nebezpečí, ve kterém se ocitá nejen náš otec, ale i my, jeho příbuzní, a že se může stát cokoliv. Bylo to drastické.“

„Tak to jsme skončili v Banské Bystrici 29. listopadu 1954, kdy nám řekli, že si můžeme napsat o civil. Dali nám peníze, které jsme vydělali. Oni nám totiž dávali polovinu peněz na ruku, tu jsem posílal mamince, a druhou polovinu nám ukládali na vázaný vklad. Ale dělali to tak šikovně, že ty knížky od vázaného vkladu měl velitel, a když byla měnová reforma v roce 1953, tak se nám tyto vklady měnily ne 1 : 5, ale 1 : 50! Takže můj výdělek za dva a čtvrt roku byl 2 350 Kč. Byly to samozřejmě jiné měnové poměry, ale myslím si, že to moc peněz asi nebylo. Je možné, že si někdo z našich výdělků přilepšil, jak jsme to zjistili dodatečně. My když jsme dělali, tak jsme si museli platit stravu, ošacení, otop, světlo, hlídání těmi komunistickými vojáky, kteří nás hlídali, a ti ještě dostávali odměnu za to, že my jsme pracovali. Tak pak se nedivím, že po té době to bylo dost málo peněz.“

„V Banské Bystrici jsme zažili jednu velkou událost, a to bylo 1. 9. 1954. Ten den jsme měli jít domů, protože jsme byli 24 měsíců na vojně. Dostali jsme nástup a čekali jsme, že budeme propuštěni. Místo toho nám oznámili, že jsme přidrženi k mimořádnému vojenskému cvičení. Ptali jsme se velitele na jak dlouho. ‚V rozkazu to není, ale je to zcela jasné. Můžete si samozřejmě stěžovat, ale rozkaz zní, že pokračujete dál.‘ V nás to vřelo a říkali jsme si, že to je divné. Zaprvé už jednou jsme byli prověřeni, a přesto kopeme dál silnice a stavíme, končíme vojnu – a neřeknou nám, proč nám to prodloužili. No, tak se zeptáme soudruha ministra. A skutečně jsme ministrovi napsali dopis. Já jsem znal ty komunistické mašinerie, že je třeba najít toho, kdo to vymyslel, kdo to zorganizoval, kdo to napsal a poslal. Takže jsem řekl: ‚Ty půjčíš stroj, ty seženeš papíry a jeden vedle druhého budete psát. První deset slov a další.‘ Jeden po druhém musel jít. Tento dopis se skládal z toho, jak to na naší světnici napsalo asi 15 lidí. Bylo to slušné, obraceli jsme se na ministra, kde jsme poukazovali na to, že jsme už politicky spolehliví a skončila normální prezenční doba vojny, to jsme všechno absolvovali, přesto nevíme, jak dlouho tam budeme. Samozřejmě, že z toho vznikl poprask. Soudruh ministr se nesnažil nám odpovědět. Zato tam poslal OBZ, což byla vojenská vyslýchací policie, a začali nás vyslýchat. Když ale zjistili, že skutečně každý napsal něco, tak zjistili, že se to nedá na nikoho hodit, tak to došlo doztracena.“

„V této době, byl to rok 1953, podzim, byly celorepublikové politické prověrky lidí, kteří měli klasifikaci E, což znamenalo politicky nespolehliví, a byli zařazeni do PTP. Celá řada lidí prošla, ale protože ten hlavní důvod, na který se při politických prověrkách nejvíce hledělo, je třídní původ, jsme nemohli změnit tím, že jsme byli na vojně. Takže já jsem patřil k těm, kteří neprošli, a spolu s jinými, kteří na tom byli stejně, jsme byli převeleni z Moravy ke komárenskému praporu PTP, že budeme pokračovat dále. Později, když jsem studoval literaturu, tak jsem zjistil, že tento komárenský prapor byl doplněn všemi neprověřenými lidmi z Moravy a Čech, a tím tam ten prapor fungoval dál. Samozřejmě bylo to v zimě z roku 1953 na rok 1954, to byla jedna z nejkrutějších zim, kdy my na stavbách, když jsme dělali, a oni nám dovezli v japonce maltu, tak než jsme ji dali na zeď, tak nám zmrzla v naběračkách. Takže asi uvážlivě rozhodli, že na těch stavbách bychom stejně nic nedělali, a poslali nás do dolů do Ostravy. A tak jsem se já poprvé dostal do hornického města Ostrava – jako voják.“