Maria Sokolová

„Jako děti jsme se Němců hrozně bály. Byly jsme na pastvinách a přišel tam za námi Němec. My jsme seděly u studánky, poněvadž tam jsme se vždycky mohly napít u studánky, když byla žízeň. A tak jsme seděly u studánky a povídaly jsme si jako děcka. A najednou k nám přišel Němec a my jsme ztichly a bály jsme se, co nám udělá. A on měl šálek a vyndal šumák, nabral vodu ze studánky a dal nám do toho šumák. A chtěl, abysme pily. A my jsme říkaly: on nás chce otrávit. Žádný jsme si to od něj nevzaly. On se napil první, asi věděl, že se bojíme, a stejně jsme si to od něj nevzaly."

"Tam z naší vesnice Židi byli oblíbený. Měli děti, s námi chodili do školy. Proti nim nikdo nic neměl a najednou lidi je litovali, že jo. Některý lidi jsou hrozně zlí. Jeden židovský kluk se schoval a jeden chlap ho vyhrabal a ještě ho zmlátil. A prostě ho pak Němci odvedli. Ale dýl, asi druhej nebo třetí den. A on se po válce vrátil a říkal: ,Já bych mu to mohl odvést, ale já takovej zlej nebudu.' A jedinej se zachránil z tý války."

"Pak přišlo zatemňování, se muselo zatemňovat. Pamatuju si, když jsme přišli z pole, přihnali jsme dobytek, a bylo tam plno Němců, plno německých vojáků. A ty si baráky otevřeli a byli všude, ty se neptali nikoho. A tam u nás nebyly žádný fabriky, aby třeba začalo houkat, když letělo letadlo nebo tak. To mluvím už ke konci války skoro, 1943/1944. To když tam letělo letadlo, tak jsme měli sbalené věci a utíkali jsme někam. I v noci. A v noci jednou utíkáme do sadu a najednou německý voják s puškou. A zpátky, zurück, zurück, zpátky. A my jsme mu ukazovali letadlo a on: ,To náš, to náš.' No tak jsme šli zpátky. A to jsme už ustrojený spávali."