Vlasta Šolarová

* 1931

  • „A já jsem hned začala chodit… pokračovat v Sokole. K hasičům jsem se přihlásila, do sborového zpěvu jsem se přihlásila, hrála jsem divadlo. Já jsem byla vytížená! K večeři jsem si vždycky brala chleba se sádlem a hned jsem šla: jdu do cvičení anebo do těchto organizací. Ale nejvíc do cvičení. A v roce 1949–1950 asi mě… protože staré činovníky sokolské komouši vyhodili a sehnali nějaké úředníky do toho vedení Sokola v Sázavě. Ale aby někdo cvičil nebo uměl cvičit – tak to neměli. A ze mě udělali náčelnici. Prosím vás, já jsem si vůbec neuvědomovala, co to vlastně dělám! No ale já jsem to nemohla odmítnout, že? Taky jsem nechtěla, protože mě zajímalo to cvičení. A co se dělo okolo, mi bylo jedno, prakticky.“

  • „Do Lanškrouna, tam byla malá sklofoukačská firma Zídek, pan Zídek byl vedoucí. A tam jsem pracovala jako úřednice. Já nevím, jak dlouho to trvalo, ale muselo to být ještě v roce 1948 nebo možná začátkem roku 1949, protože oni mu to komunisti zabrali. Jeho vyhodili, zaměstnance propustili, ty sklofoukače – a dělejte si, co chcete. Naštěstí ze Sázavy přijel pan podnikový ředitel ing. Brabenec, který si tam sezval tu dílnu ještě: a kdo by chtěl jít pracovat do Sázavských skláren, tak že se má přijet podívat. Dopadlo to tak, že pár těch sklofoukačů s námi jelo a bylo nás jenom pár. A já jsem hlavně taky jela. Já jsem jela do Sázavy. Byla jsem holka romantická, v osmnácti. A přijela jsem do Sázavy. Bylo září. Tady ty stráně sázavské byly krásně vybarvené, protože tam je smíšený les. Nebo les – to je skála. Teď ta řeka tak hučela. Všechno mi to vonělo, bylo to krásné. Tak já jsem samozřejmě řekla, že tam jdu.“

  • „Maminka měla slepice. Králíky tatínek taky choval. Kozu jsme měli, protože kozí mléko, to byla naše základní obživa za té války. A zahrádku maminka měla. A tatínek včely. Pěkný včelín, takový domeček jim postavil, těm včelám. On tam měl místnost a ten včelín, ty včely byly prostě vepředu, ven. A ten včelín… já jsem se tam chodila jako holka učit, protože tam jedině jsem měla místo a klid a ty včely krásně bzučely a celá ta místnost voněla medem.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 15.06.2023

    (audio)
    duration: 01:31:49
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Když to šlo, ráda jsem byla činná

Vlasta Šolarová, 1949
Vlasta Šolarová, 1949
photo: Archiv pamětnice

Narodila se jako Vlasta Faltýsková 21. listopadu 1931 ve vsi Horní Čermná u Lanškrouna. Čistě česká obec připadla v září 1938 nacistickému Německu. Její otec odešel po skončení války do nedalekého Lanškrouna hlídat zajaté Němce; brutální msty, kterou zde na německém obyvatelstvu vykonal partyzánský lidový soud, se však odmítl zúčastnit. Vlasta Faltýsková již za války tajně cvičila v sokolovně v Čermné a později se v Chocni stala členkou Sokolské župy Východočeské – Pippichovy, s níž se v roce 1948 zúčastnila posledního sokolského sletu. Na přání rodičů pak nedokončila střední obchodní školu a nastoupila jako úřednice do sklofoukačské firmy Zídek v Lanškrouně. Po znárodnění firmy komunisty se v 18 letech přestěhovala do Sázavy a další práci našla v sázavských Sklárnách Kavalier. V Sázavě navázala na své předchozí sokolničení a poté, co bylo v rámci komunistických čistek vyhozeno stávající vedení, ujala se cvičení mládeže. V roce 1952 se provdala za Zdeňka Šolara, který byl za války nuceně nasazen v Německu, absolvoval zde hasičský výcvik a podílel se na hašení bombardovaných německých měst. V letech 1953–1959 žili manželé Šolarovi v pohraničí ve Vyšším Brodu, kde Zdeněk Šolar pracoval jako stavbyvedoucí na vodním díle Lipno II. Poté se vrátili do Sázavy a oba pracovali ve Sklárnách Kavalier. V roce 2023 žila Vlasta Šolarová v Sázavě.